Pokud z předchozího textu nabýváte dojem, že se stávám součástí Leica-sekty, tak musím leccos dovysvětlit. Netvrdím, že Zorkij / Leica je to nejlepší na světě k pořizování fotografií. Vůbec nemluvím o digitálu, vůbec nemluvím o kinofilmových zrcadlovkách typicky vyhodnocovaných jako ty nejlepší v historii (například Nikon F3). Když srovnám Zorkije i jen s Minoltou X700 + Rokkor 50/1.4, což je úžasné kombo, které jsem několik měsíců používal (a později per-partes rozprodal), tak možnostmi i ergonomií obsluhy je proti nim tento Zorkij, tedy designově 85 let stará Leica naprostou katastrofou.

Ale budou to právě ta omezení, se kterými jsem dávno zvyklý žít, která mi umožňují neřešit co/jak nastavit na foťáku. Když vím, že budu fotit venku a je tam tolik slunečno a horko jako v těchto dnech, prostě clonu na objektivu pod filtrem rovnou nastavím na f/16 a vím, že hyperfokáílně zvládnu zaostřit absolutně cokoli za zlomek sekundy a vyfotit bez máznutí i na „pomalý“ Fomapan 100. Když mířím dovnitř, mohu založit buď nějakého toho Ilforda (který se s energickou vývojkou typu Fomadon Excel dá pushovat třeba na ISO 1600/2500, se skřípěním zubů i na 3200), nebo Retropan 320 (bez ohledu na případný push na 640 a volání ve Fomácké Retro vývojce) a hlavně odcloním „na plnou díru“ f/3.5 a smířím se s tím, že musím dopředu alespoň částečně předostřovat.

Zorkij má dva hledáčky: levým ostříte a ukazuje výřez záběru, pravý je pro kompozici. Ale pokud máte po letech v oku šíři záběru ±50mm objektivu, tak vlastně ani kompoziční hledáček nepotřebujete, protože co se vejde do záběru si kontrolujete levým okem, zatímco pravé ostří v hledáčku. Tohle je ta hlavní výhoda dálkoměrů á la Leica, že máte přehled, co vám do záběrtu vstupuje i co jej opouští.

A co mě vysloveně těší, je krátká dráha posuvu filmu knoflíkem vpravo nahoře. Je to zvláštní, ale vlastně se s tím nepracuje v celku o moc hůř než s manuální zrcadlovkou. Vše je otázka zvyku a samozřejmě toho, na jaký systém si člověk zvykal jako na první.

Spousta fotografů před desítkami let ráda vyměnila dálkoměry za zrcadlovky, neboť s nimi „what you see is waht you get“. Já prodělal cestu opačnou a zatím bych si troufl nesměle říci, že ten rozdíl mi nepřijde tak kardinální, abych pochopil, proč někdo například v roce 1975 upgradovat z dálkoměru na zrcadlovku. Pravdou však je, že moje kvalitativní nároky jsou zcela jiné. Tehdy se fotografové - i amatérští - pídili za co nejvyšší technickou kvalitou svých snímků, já dnes spíše uctívám atmosféru snímku, která je částečně dotvořována i záměrnými či nezáměrnými vadami. Vždyť právě na tom vyrostlo celé hnutí lomografů, se kterými se rozhodně v jejich desateru neztotožňuji, ale stejně tak nezastávám názor, že snímek by měl být za všech okolností co nejdokonalejší.

Nicméně toto vše je jen můj názor. Kdybych měl názor opačný, možná byste tu dnes četli článek o Nikonu F3 + Nikkoru 50/1.2, nebo třeba o Canonu 5D Mark II z druhé ruky s Planarem 50/1.4 v bajonetu.