Vyjádření si můžeme zasadit do nepříliš vzdáleného historického kontextu, který mohl být jedním z prvků, z nichž si stávající vedení společnosti vzalo ponaučení. Vzpomeňme, že architektura Bulldozer čekala na 32nm proces, který měl zpoždění. Nevíme, jak dlouho byla hotová a jak dlouho tedy „stárla“, než se dočkala sériové výroby a vydání, ale víme, že při vydání už nebyla zrovna nová, protože prakticky obratem byla vydána její nástupnická generace, Piledriver. Dobře víme, že Bulldozer ve srovnání s Intel Sandy Bridge nevyšel zrovna pěkně. Pokud by však mohl být vydán o rok dříve, kdy ještě generace Sandy Bridge na trhu nebyla, nepůsobil by rozhodně jako taková pohroma, jíž se nakonec stal.

Druhá stránka tohoto kontextu spočívala ve faktu, že po vydání Pentia 4 kdosi v AMD rozhodl, že AMD potřebuje architekturu, která bude vysokým taktům Intelu stíhat a v důsledku toho se rozjel (mnohokrát přerušený) vývoj Bulldozeru. Architektury, která cílila na vysoké taktovací frekvence. Problémem bylo, že se sice podařilo dostat na svět 32nm SOI proces, který šel vysokým taktovacím frekvencím naproti, ale žádný další proces zaměřený na vysoké takty již výrobní divize AMD (později GlobalFoundries) neměla. Namísto toho se zaměřila na energeticky úspornější, ale rovněž co do taktů pomalejší bulkové výrobní procesy. Nějaký soudruh v plánování zřejmě zapomněl, že vývoj architektury je potřeba zasadit do reality výrobních technologií, takže AMD měla architekturu excelentně zvládající vysoké takty (na kterých byla její použitelnost kriticky závislá), ale po 32 nanometrech neměla procesy, které by tyto vysoké takty nabízely. Architektura a její deriváty tedy skončily na různých variantách 28nm procesu, kde nemohly z vysokých taktovacích frekvencí těžit, což ji odsoudilo do nižšího mainstreamu a low-endu.

V důsledku těchto dvou souvisejících chyb se společnost dostala do finančních problémů a jejím vedením prošlo několik neschopných osob, které finanční, personální i technologický stav firmy ještě více pohnojily, než se situace stabilizovala a zlepšila. Ukázalo se nicméně, že dokud má firma na trhu jakž-takž konkurenceschopné produkty, je schopna fungovat bez ohledu na schopnosti vedení, zatímco v okamžiku, kdy je na tom již finančně, technologicky i personálně špatně, není schopna bez nadprůměrně schopného vedení situaci změnit k lepšímu. To ale jen pro zajímavost. Především se ukázalo, že architektura musí klást primární důraz na vývoj ve světě výrobních procesů a kompenzovat to, což již procesy zlepšovat neumějí.

Dalo by se říct, že toto ponaučení - byť za jiných okolností a z trochu jiných důvodů - si vzala Nvidia už z generace Fermi při vývoji Kepleru a jeho následovníků. AMD si toto ponaučení odnesla z éry Bulldozeru a jeho následovníků a nyní se čeká na Intel, zda se po 14nm éře a 10nm problémech i u něj projeví něco podobného (zatím k tomu nedošlo, ale ještě je příliš brzy; změny budou patrně synchronizované s nástupem 7nm procesu).

CEO AMD Lisa Su v odpovědi na dotaz (který položil Timothy Arcuri, jenž má na starost sledování IT technologií pro bankovní dům UBS) ohledně budoucnosti procesorové architektury Zen odpověděla:

Tato slova plně korespondují s výhledy na nadcházející generace výrobních procesů. Již jsme vás informovali o tom, že 5nm proces TSMC přinese téměř mezigenerační skok co do denzity (počet tranzistorů na plochu), ale že oproti 7nm generaci a jejím předchůdcům jen minimálně sníží spotřebu (nebo minimálně zvýší takty). U Samsungu nebude situace lepší. Proces tedy umožní zvýšit počet tranzistorů (dává prostor pro vývoj architektury), ale ty budou muset být využité pro zvýšení IPC a efektivnější nakládání s energií, pokud má nová generace přinést výkonností posun přesahující jednotky procent. Dalším velkým krokem ve světě výrobních procesů má být až 4nm GAAFET proces Samsungu a 3nm proces TSMC. Jde však o hudbu budoucnosti a byť padlo pár zmínek v souvislosti s rokem 2022, reálné bude předpokládat, že tyto procesy budou k dispozici teprve v roce 2023 pro sériovou výrobu telefonních ARM čipů (PC hardware s vyššími požadavky na výtěžnost a takty logicky bude následovat až po ARM SoC).

V takové situaci, pokud nechce společnost riskovat post-Bulldozerovsou éru, musí být architektura procesorů připravená na to, že výroba může na pěkných pár let zkysnout (např.) na 5 nanometrech a i na těchto pěti nanometrech bude potřeba mezigeneračně zvyšovat výkon.