Tak jinak. Víte kolikanásobně se zvedlo HDP USA od roku 1970 k dnešku? Nehledejte to, je to cca 30X. Tento údaj je bez započtení inflace. Víte kolikrát se zvedli mzdy v USA od roku 1970 k dnešku? opět nehledejte to, je to cca 8X. Opět aby to bylo k porovnatelné, je ten údaj bez započtení inflace. Vidíte ten nepoměr? Kdo je tady ten chamtivý? Kam zmizely ty prostředky z toho 30 násobného růstu ekonomiky USA. No zaměstnanci je evidentně nedostali, ti měli růst jen 8 násobný. Pořád chcete říkat lidem že by se měli uskromnit? Opravdu? Oni jsou ta žába na prameni? Mohl bych ta čísla ponížit o inflaci, ale ta dopadá na všechny a ty nůžky mezi růstem HDP a výdělky lidí se nezmenší. Poměrově budou pořád stejné. Ale přece jen jeden údaj zde uvedu. Kupní síla lidí v USA v zaměstnaneckém poměru se od roku 1970 zvedla hádejte o kolik? je to zaokrouhleně 0!! Pořád budete říkat lidem že se mají uskromnit?

Ono je to silně individuální. Silně záleží na tom, konkrétně co si definujete jako "základní potřeby". Plný žaludek? Nebo i vlastnictví auta, mobilu, bytu, každoroční dovolenou, příp. několik dovolených, moderní "work life balance" , atd.....?
Mě už bude 60. Do svých třiceti let jsem za běžný standard považoval hromadnou dopravu. Žil jsem bez potřeby auta. Život jsem měl přizpůsobený k cestování autobusem, vlakem, MHD, pěšky, na kole... Řidičák jsem sice měl, ale auto jsem považoval za drahý luxus. Mobil jsem neměl, počítač jen v práci,....
Na dovolené jsem byl max. jednou ročně - většinou čundr pod stan. Pracoval jsem dle potřeb firmy, resp. dle množství práce, kterou bylo třeba udělat - tedy "work life balance" naprosto žádný, nároky na volno minimální.
Ještě víc do minulosti - moji prarodiče prakticky celý život cestovali na kole, příp. pěšky. Děda si jako dárek k odchodu do důchodu nadělil tranzistorové rádio. V životě byli v cizině jen jednou - v NDR u Baltského moře.
A moji pra-pra-rodiče museli dřít aby se sebe a své potomstvo vůbec uživili. Ti za luxus brali plné břicho. Standard byl občasný hlad.
Dnes mám 2 auta vyšší třídy, která jsou neustále v permanenci. Moji potomci považují za naprosto samozřejmé, že mají auto k dispozici kdykoliv si vzpomenou. Každé letní prázdniny tráví na jazykáči v USA, v Británii, ve Francii, v Německu a Rakousku. Mají iPhony, noťasy, apod... a tohle všechno považují za svůj standard.
Co já jsem považoval za nebetyčný luxus a moji prarodiče za přímo nadpozemský luxus, to moji potomci považují za běžnou záležitost.
Můj druhý děda těsně po válce studoval MatFyz. Jeho rodiče nebyli schopni na škole ho živit, musel si během studia sám vydělávat jako dělník. Vyprávěl mi jak občas na přednášce únavou usínal. MatFyz teď studuje můj prostřední syn - považuje za samozřejmé nejen, že veškeré náklady hradí rodiče - tedy já s ženou, ale také ještě má řadu drahých hobby - v zimě dělá akrobacii na snowboardu, přes léto má větroně. Pochopitelně jsem happy, že čas tráví takovýmto hobby místo chlastání/flákání/fetování,... nicméně, co moje potomstvo považuje za standard, to já... příp. minulé generace.... Je to všchno prostě děsně subjektivní a reálné nároky neustále jen rostou.

Tak Henry měl zcela jasné zadání, vytrhnout Čínu z náruče SSSR a nebo ještě lépe jí otočit proti němu. Když se člověk dnes podívá, kam to vedlo (ale mám samozřejmě na paměti, že po bitvě je každý generál), tak to nebyl dobrý nápad, USA a západ zaplatil neskutečně vysokou cenu, a výsledek je, že se po letech Čína zase kámoší s Ruskem. Není to sice kamarádství až za hrob, ale zatím se navzájem potřebují. Rusko Čínu ekonomicky a Čína Rusko vojensky, protože se tu našlo dost politických blbů, co vyřvávali, "až se vypořádáme s Ruskem, bude na řadě Čína". No a protože Číňané nejsou hluší a slyší to, a navíc mají sloní paměť na to, jak byla Čína devastována i vojenskou silou západem včetně Japonska. No a dle jejich prohlášení, Čína už nikdy takové ponížení nedopustí.

Počkejte, vy si opravdu myslíte, že Henry Kissinger jako ministr zahraničí, a všichni ministři zahraničí po něm, si mohl / mohli dělat politiku dle svého uvážení? Tomu opravdu věříte? Tak si buďte jist že to tak není ani omylem. On měl zadání čeho chce prezident dosáhnout (tedy i vyklidit Jižní Vietnam) a byl jako každý ministr zahraničí omezen tím co může ve vyjednávání obětovat a co za to musí získat. Uvědomte si že to co vyjedná musí mít podporu prezidenta a Kongresu. Pokud by totiž vybočil z mantinelů a nesplnil co po něm administrativa žádala aby vyjednal, tak mu tu dohodu shodí ze stolu prezident a nebo Kongres.