Ono to šlo i u AMD, Cyrixu/IBM a jiných. Byly doby, kdy se přetaktování nijak nezamezovalo úpravou mikrokódu CPU či překážkami v BIOSu desky. Taktovalo se přehazováním jumperů na desce, proti čemuž tak nějak z principu věci nemohlo CPU moc dělat. Prostě jste tomu čipu vnutili nějakou hodnotu taktu sběrnice, nějaký násobič, nějaké napětí „vnější“ i „vnitřní“ a bylo to. Buď to utáhl, nebo ne. Naše dnes již prehistorické AMD 486 DX4-100 jsme od druhé minuty provozovali na 120MHz, na 100 se jen vyzkoušelo a hurá šup nahoru. S K6-233 to bylo ošemetnější, tam už bylo potřeba vyčkat doby, až přijdou lepší chladiče a umožní ždímat z procesoru i 266 MHz, nicméně Duron 1200 (12×100) jsem provozoval na 1333 (10×133), Celeron 600 na 950, Duron 700 na 1000 a tak bych mohl pokračovat.

Byly to báječné doby, ty Pentia 3 a Athlony. Tak trochu škarohlídsky by se dnes dalo žertovat, že příšerný poměr výkon/spotřeba procesorů Pentium 4 (od Wilamette přes Northwood až k Prescottu) byl vlastně prvním Intelovým pokusem, jak omezit přetaktování CPU :-). Ale ne, dost žertů.

Jak dobře víme, mohli bychom dnes přetaktovávat procesory Intel stejně dobře jako před léty až desítkami let. Přetaktování jako takové vlastně neexistuje, každý procesor je do určité míry unikátní a podle toho jaké mu dopřejete napětí a chlazení, takové frekvence utáhne stabilně. To, že na daný procesor někdo napsal „X,Y GHz pi A,B voltech“ neznamená, že to jsou ty jediné správné provozní parametry. Desetinka voltu navíc, odemčený násobič a může běhat o pár desítek procent rychleji. A je jedno, jestli byl vyroben technologií 14nm, 22nm, 32nm, 45nm, 65nm, nebo třeba 0,25µm.

Problém Intelu je v tom, že prakticky každý jeho dnešní procesor je dostatečně dobrý. Doby, kdy se Celeron 300A taktoval na 450 MHz, Celeron 600 taktoval na 900 MHz, 1,0-1,2GHz Tualatiny honily na ±1,5 GHz by mohly být i dnes možné, kdyby Intel u většiny procesorů nezařízl možnost měnit násobič (ostatně viz. Pentium G3258). o pak musejí přijít výrobci základních desek a umožnit taktování procesorů se zamčeným násobičem pomocí změny taktu základní frekvence. A pak přijde Intel, „udělá bu-bu-bu“ a pustí se do příprav úpravy CPU, která i tohle znemožní.

Nemyslím si, že mu jde o dobro lidí, aby si nezničili procesor. To přece Intel nemusí zajímat, Dnes mohou procesory nést detekci provozních parametrů a stále platí zákonné, že když člověk provozuje zařízení mimo výrobcem stanovené parametry, ztrácí záruku. Myslím si, že je to celé o tom, že tyhle přes FSB taktovatelné zamčené procesory ohrožují výnos z hodně nadsazených cen „K-čkových“ Core i5 a i7 s otevřeným násobičem. Problémem Intelu je zkrátka to, že i jeho úplně obyčejné levnější až levné procesory jsou tak dobré, že kdyby do nich nevložil umělá omezení, klesly by mu zisky. A plně chápu jeho snahu své zisky si udržet.

Jen je otázkou, jestli AMD zase bude páchat svoji politiku, kdy i Zen nabídne levné procesory s odemčeným taktováním za pomoci násobiče (č)i frekvence. Pokud bude tak dobrý, jak všichni doufáme, mohl by mít Intel problém. Ale to je ode mě samozřejmě jen čirá spekulace. Jen mi nejnovější vývoj v boji proti taktování uzamčených procesorů připadá tak trochu zbytečný.