Diit.cz - Novinky a informace o hardware, software a internetu

O životnosti fotografie (analogové i digitální)

Neustále se opakující spory mezi „analogisty“ a „digitálisty“ ohledně životnosti jimi pořízených snímků je třeba vyjasnit.
blog

Tak tedy předně, než mě zase někdo chytí za slovo, termíny „analogová“ a „digitální“ fotografie berte s rezervou, čistě v duchu toho jak je dnes vnímá majorita společnosti. Jsou to obojí jen zástupné pojmy, „digitální snímač“ je přitom víceméně analogové zařízení, jehož signál je následně prohnán skrze A/D převodník(y) zatímco film má určité aspekty diskrétní, tedy „digitální“. Takže tahle dvě slova berte s rezervou.

K tomuto tématu mě (zase) přivedla diskuse, konkrétně pod článkem Fujifilm: prodeje filmu klesly pod 1% objemů zlatých časů. Opět se zde opakuje diskuse nad tím, jak dlouho vydrží film a jak dlouho digitální data. A teď jistě čekáte zhruba tohle:

1) Film podléhá degradaci a můžete se snažit sebevíc o kvalitní archivaci, po několik desítkách až stovkách let je to „v pytli“. 2) Digitál je fajn, ale jen do momentu, než vám umře úložiště, nebo se zhroutí civilizace a ta data z 12cm placky, pevného disku, magnetické pásky či čehokoli jiného už nikdo nepřečte.

Obojí je pravda. Když tak občas skenuji řekněme 40 let staré barevné diáky skladované stylem „někde ležely od tý chvíle, co děda umřel“, nebo srolované poškrábané svitky a kinofilmy, souhlasím, že film degraduje. Ať již opticky, chemicky či mechanicky. Jeho výhodou ale je, že i brutálně poškrábaný film který barevně degradoval do červena lze v mnoha ohledech zachránit do té míry, že z něj dostanete alespoň nějakou fotografii (i kdyby černobílou). U čb negativů je to ještě jednodušší, tam pokud film nesežere nějaká plíseň či vlhkost, tak obvykle není problém. Však se podívejte na mnohé dokumenty, jak se pro Blu-ray rekonstruovaly filmy z počátků 20. století. Zkrátka u „analogu“ vám stačí i řekněme jen 10% zachování fyzického snímku, aby bylo možné říci, že snímek existuje.

U digitálu jsou tato procenta daleko vyšší, tedy je daleko náchylnější na nenávratnou ztrátu. Ale to více než královsky kompenzuje možnost vytváření neomezeného množství 100% kopií beze ztráty kvality a za prakticky nulové peníze. Nemluvě o možnosti digitální snímky zálohovat na „analogový“ filmový materiál (podobně jako filmový materiál lze digitalizovat), byť de facto ztrátově. Obě technologie se tak z hlediska životnosti slušně doplňují a bylo by hezké, kdyby to mezi jejich příznivci nevyvolávalo rozpor, ale naopak souznění.

Jenže všechno tohle má ještě třetí, daleko stěžejnější aspekt. Aspekt společný fotografii „analogové“ i „digitální“. Je totiž úplně jedno, jestli/jak byl daný snímek/filmové dílo zachován(o), pokud nemá žádný význam pro budoucí generace. Jsme rádi, že existuje Mona Lisa, jsme rádi, že v New Yorku stojí Socha svobody, jsme rádi, že existují negativy Ansela Adamse či Josefa Sudka, jsme rádi, že existují negativy a master pozitivy původních Hvězdných válek, ale jak už jsem naznačil v blogpostu 99 procent fotografií jsou výcvaky bez myšlenky, týká se to jen zlomku toho, co je ve světě vyprodukováno.

Já osobně si nedělám iluze, že moje fotografická produkce bude někoho za 100 let zajímat. Ostatně sám cítím kupříkladu i to, že mé vlastní fotografie z Albánie před 5 lety pro mě mají menší význam, než jaký jsem tehdy očekával. Z těch ~1100 fotek nejspíš jednoho dne vytřídím určité omezené množství, které patrně skončí v knihovně ve formě foto knihy, ale svět s nimi nestojí a nepadá. Ale ani to není ten aspekt životnosti, který mám dnes skutečně na mysli.

Jak mnozí možná znáte sami, když se o vás mezi bližními rozšíří, že máte něco jako koníček, začne se u vás postupem doby scházet více a více „nepotřebného železa“. U některých to znamená staré na první pohled bezcenné počítače,v mém případě jsou to spíše fotoaparáty. Nedávno jsem tak dostal třeba jistý „půdní nález“ po bůhvíkom, který vedle zvětšováku, dvou fotoaparátů a spousty fotomateriálu, desítky let prošlého, obsahoval i krabici se spoustou negativů. Vše se ke mě dostalo přes sekvenci lidí, kteří spolu nemají nic společného, snad jen zčásti to, že nejméně namáhavou metodou jak se „těch krámů“ zbavit, bylo dát je do ruky někomu dalšímu v řetězci, jehož posledním článkem jsem já, první člověk, který se tím opravdu probral.

Takže tu teď mám plnou krabici negativů, od 8mm pásů přes kinofilmy a svitky až po pár velkoformátových políček. Všechno letmo identifikováno jako snímky z 50. let. Na negativech to vypadá, že dotyčný člověk kdysi dávno možná pracoval jako fotograf, jsou tu záběry z nějakých patrně vojenských či spartakiádních cvičení. Zkrátka materiál možná zralý na odeslání do nějakého národního archivu (ale zatím soudím jen dle pohledu na filmové pásy prostým okem). Ale vedle toho je v tom spousta snímků nějaké rodiny. Nevím jestli rodiny, jejíž nějaký člen jako první v daném řetězci předal ty věci dál, nebo šlo třeba jen o poslední zakázku toho fotografa. Jde o to, že nyní, nějakých řekněme 50 až 60 let od pořízení těchto snímků se z toho malého archivu stal bezcenný šunt při vyklízení půdy. Přitom mnozí z těch lidí na těch negativech jistě ještě žijí a možná ty fotografie nemají a neví ani že existují. Stačilo 50 let, během kterých ty negativy nijak neutrpěly (snad kromě poškrábání), aby se staly bezcennými. Pán prostě nebyl Josef Sudek ani nikdo podobný, a tak jeho dílo má pro 99,999 % lidí nulovou hodnotu. Vlastně se dá říci, že kdyby to tehdy nevyfotil, tak se možná nic nestalo.

Je jedno jestli vaše fotografie fotíte smartphonem, Rolleiflexem na Kodak Tri-X, nebo 50Mpix Canonem 5DS. Velmi pravděpodobně vaše snímky nepřežijí více než pár desítek let, ne více než toto století. Jediná vaše naděje (kromě toho, že se stanete fakt hodně slavným fotografem) je to, že váš koníček po vás zdědí kupříkladu nějaké vnouče. Ale stačí zhruba tři až čtyři generace, aby vaše fotografie vás či vašich rodičů nezajímaly nikoho ani ve vaší vlastní rodině tak, jak zajímají vás dnes, nebo jak budou zajímat vaše děti za 25 let. Jestli je 99 % fotografií pouhými výcvaky, pak také platí, že 99 % vaší produkce - i kdyby nešlo o pouhé výcvaky - ztratí do 99 let svoji hodnotu. A 99 let je doba kratší než životnost filmového pásu, nebo povědomí civilizace o technických parametrech záznamových zařízení.

Tagy: 

David Ježek (Google+)

Redaktor píšící s oblibou i o ne-IT tématech. Odpůrce sw patentů a omezování občanských svobod ve prospěch korporací, fanoušek open-source, pánů Isaaca Asimova, Stephena Kinga, Richarda Feynmana, Josefa Sudka, Edwarda Westona, 70mm filmu, klasické sf/vf fotografie, Fomapanu 400, starých dobrých her, 99% čokolády a řady dalších věcí.

více článků, blogů a informací o autorovi

Diskuse k blogu O životnosti fotografie (analogové i digitální)

Čtvrtek, 4 Únor 2016 - 16:50 | RayeR RayeR | Jo, David to docela vystihl a je to takove lehce...
Středa, 27 Leden 2016 - 05:26 | HKMaly | Trochu pracnejsi, ale taky dobra metoda. Pokud ta...
Úterý, 26 Leden 2016 - 08:42 | Fotobob | Fotografie co mají hodnotu poskytuji pro...
Úterý, 26 Leden 2016 - 08:35 | Fotobob | To máte naprostou pravdu a je to jediný rozumný...
Pondělí, 25 Leden 2016 - 22:29 | rheingold | A teď už tady jen chybí radostné WIFTovo "...
Pondělí, 25 Leden 2016 - 20:39 | HKMaly | Ano, naprosta vetsina mych fotek nema sanci...
Pondělí, 25 Leden 2016 - 20:37 | Pety | No, asi to bude znít divně - ale já si s tím...
Pondělí, 25 Leden 2016 - 20:21 | Jirka1 | Tady jde o to, jaký má být výsledek. Jestli...
Pondělí, 25 Leden 2016 - 19:19 | _ | Dobro je prisjetiti se da prividno prav put prema...
Pondělí, 25 Leden 2016 - 17:56 | Fotobob | Si živě představte, že zítra umřete. Kdo se bude...

Zobrazit diskusi