Proč SSD?

Asi víte, proč přišly SSD na trh. Kromě skutečnosti, že by z vás výrobci rádi dostali nějaký ten chechták navíc, mají SSD oproti pevným diskům jednu neoddiskutovatelnou výhodu: řádově svižnější průměrnou přístupovou dobu. V dobách MS-DOSu, kdy se na pevný disk sahalo v hojném množství situací jen na vyžádání uživatele (podobně jako na disketu), pevné disky obecně nepřekypovaly nějakou zvláštní rychlostí a „geek“ takřka vždy věděl, proč (tehdy zpravidla červená) HDD LEDka bliká a která aplikace to způsobuje. S příchodem Windows si v tomto ohledu začaly počítače prakticky „žít svým vlastním životem“ a blikot HDD LED se stal nepředvídatelným. Hlavní datové úložiště PC v drtivé většině případů stále představované pevným diskem se stalo nezbytným doplňkem operační paměti. Na disku je místa obvykle dost a disková kapacita je v přepočtu na megabajt typicky značně levnější než kapacita operační paměti.

Systém Windows Vista přinesl uživatelům operačních systémů Microsoftu jednu zajímavou vlastnost: možnost využití flash pamětí vložených do USB portů coby takové „rozšíření“ operační paměti. Znělo to jako hloupý vtip, neboť průměrný pevný disk měl v té době obvykle značně větší přenosovou rychlost, než vůbec bylo samotné USB 2.0 rozhraní schopné poskytnout. Jenže ona se „RAM“ nejmenuje „RAM“ jen proto, že se to dobře vyslovuje.

„Random Access Memory“ je v překladu „paměť s náhodným přístupem“. A právě tento „náhodný“ přístup začal být se zrychlujícími se paměťmi pro pevné disky kritickým. Ty se totiž, právě co se týče náhodného přístupu, už hezkou řádku let nezrychlují, avšak jejich používání coby „doplňku“ operační paměti neustává a nic nenasvědčuje tomu, že by se tak mělo kdy stát. A ač byly v té době flashky v USB portech pomalejší než pevné disky, mělo jejich nasazení coby „rozšíření“ RAM svůj smysl (přinejmenším Microsoft tuto vlastnost do Windows nasadil v momentě, kdy se dalo tvrdit, že to velice brzy mít svůj smysl bude). Některé flash paměti v USB 2.0 portech totiž pevné disky překonávaly už tehdy, a to v jednom aspektu neméně důležitém, jako je samotná přenosová rychlost. Je to právě onen náhodný přístup.

Zkratka HDD značí „Hard Disk Drive“, tedy v doslovném překladu „mechanika pevného disku“. SSD je něco trošku jiného, značí to „Solid State Drive“, ve volném překladu „mechanika bez pohyblivých součástí“ (do českého překladu se nám nyní „drive“ coby „mechanika“ moc nehodí, ale to je celkem jedno). SSD je skutečně na rozdíl od HDD samá elektronika, žádný mechanizmus. Netřeba čekat, až se něco někam fyzicky přesune, což v pevných discích používaných jako primární datové úložiště poslední dobou představuje hodně velkou část operací, ne-li tu největší (jsou to hlavičky poletující nad plotnami pevných disků).

Zkrátka a dobře se koncept SSD přibližuje konceptu „RAM“, tedy paměti s náhodným přístupem. Pro SSD je stejně jako pro RAM v podstatě jedno, jestli po ní chcete sadu za sebou jdoucích dat, nebo sadu dat rozmístěných na různých místech. Ano, realita je taková, že úplně jedno to není, ale rozdíl v tom, jak moc to není jedno SSD/RAM a jak moc to není jedno pevnému disku, je obrovský. Na tento rozdíl se v našem testu zaměříme.

Je pravdou, že jsme tento test mohli udělat s jakýmkoli SSD. Na druhou stranu nabídky ze strany výrobců SSD na otestování zrovna jejich produktu se dvakrát nehrnuly (především proto, že dobré SSD není úplně levná záležitost), takže jsme byli velice rádi, když nám svůj SSDNow V+100 poskytla společnost Kingston. Tento produkt budeme také používat v některých našich testech jiného hardwaru a už po pár zkušenostech můžeme říci, že nám to hodně ulehčuje život, protože svižnost dobrého SSD je prostě oproti HDD znát. 128GB Kingston SSDNow V+100 má navíc tu výhodu, že drtivou většinu pevných disků překonává nejen náhodným přístupem, ale i souvislým datovým tokem jak čtení, tak zápisu. A to se bavíme o produktu s pouze 3Gbit/s SATA rozhraním.

Proč SSD ne?

Proti SSD hovoří v podstatě jen dva více či méně závažné „nedostatky“. Na prvním místě je to cena, a to nejen za kapacitu, ale obecně. Dobré SSD svou cenou začínají tam, kde se svou cenou končí desktopové pevné disky s tou největší kapacitou. To je alfou a omegou toho, proč zatím nejsou SSD tolik rozšířené. Cena vždy hrála a bude hrát velkou roli, zejména pokud vedle sebe posadíte i takový parametr, jako je kapacita. Tato kombinace s obecným míněním o ne/výhodnosti produktu udělá hodně, dokonce i u mnohých lidí, kteří chápou výhody SSD. „Tak to holt bude trvat déle, ale nevyhodím tolik tisíc za SSD, který má jen ~100 GB, když za to můžu v podobě HDD pořídit dvouterárko.“ S argumentem podobným tomuto se určitě setkáte často.

Neméně důležitým aspektem je trvanlivost, u SSD přepočítávaná na počet přepisů paměťových buněk. Je veřejným tajemstvím (tajemstvím proto, že to výrobci nechtějí moc říkat), že se zmenšující se výrobní technologií klesá trvanlivost buněk, protože „elektrony protékají“ stále menšími a menšími hradly (kdybyste frekventovanému mostu snížili počet jízdních pruhů na jeden a zachovali jeho denní průjezdnost, také jeho povrch odděláte dříve). Toto se výrobci snaží kompenzovat většími kapacitami, kde je tím pádem více buněk, což má i vliv na celkovou životnost. Ono je obecně lepší než v počtu přepisů buněk životnost udávat v množství dat, která mohou za životnost do SSD přitéct. V ten moment zjistíme, že to s tím menším výrobním procesem není tak horké, jak by se mohlo zdát.

Výrobci také neustále optimalizují zápisy, aby příchozí data „opotřebovávala“ samotné paměťové buňky úložiště v SSD co nejméně. Tomu pomáhají zejména velké vyrovnávací DRAM paměti, kam jdou data před tím, než se zapíší do buněk NAND flash pamětí. Aby nedocházelo v případě výpadku napájení ke ztrátě dat, která by se nestihla zapsat z DRAM do NAND, mívají některé SSD v sobě dostatečně „velký“ (co do kapacity) kondenzátor, který zvládne napájet energeticky relativně nenáročný SSD dostatečně dlouho na to, aby se data zapsat stihla.