Pokud jej totiž na vás někdo použije, máte díky němu velice rychle vyjasněno, že s takovým hlupáčkem nemusíte ztrácet čas nějakou interakcí. Vlastně mu za to lze být vděčný. Rád vzpomínám jak jsme se jednou s pár spolubydlícími vraceli z nákupu autem jednoho z nich, který je fanouškem značky Lada. Čili vozidlem notně starým, levným, jsa všichni oblečeni tak nějak ve stylu-nestylu, prostě průměrně. A jak si to štrádujeme s nákupy přes parkoviště k baráku, pronese jeden mladík ze skupiny kouskem od nás „socky z Kauflandu“. Pravda, z prvního dojmu, vzhledu naší čtveřice a značky a stáří vozidla opravdu nemohl usuzovat, že jedna z těch čtyř socek je redaktor IT webu, další je těsně před dokončením FAVky, další již Ing. z FAVky má a ten poslední kromě Ing. i Ph.D. A že zkrátka všichni do jednoho sockami opravdu nejsme. Ale vysvětlujte to někomu, kdo nemá ani věk, ani intelekt, ani životní zkušenosti ani potřebné poznání, že druhé lidi ani jejich ekonomický status nemůžeš vždy soudit podle vzhledu nebo názorů. Jak říkával Feynmanův otec, uniforma je to, co rozhoduje o dojmu. Proto vojáci nosí uniformy a proto papež nosí jiný oděv než kardinálové či běžní lidé. A my zkrátka asi měli ten den „uniformy socek“.

Já byl v tomto kontextu socka asi vždy a nikdy jsem se za to nestyděl. Ani na jedné ze škol, kterými jsem v životě prošel, jsem neměl potřebu vytvářet dojem majetného, nikdy jsem si na popíjení drahého šampaňského a pojídání drahých šunek na vrcholku Alp nehrál, protože nic není mentálně jednoduššího než chlubení se hmotnými statky. Ostatně na to šampaňské a šunku si při troše spořivosti vydělá i ona socka.

Abych tedy vysvětlil nadpis: socka se ze mě nestala, sockou jsem se nejspíš přímo narodil. Není to pro mě označení společenského statusu, ale otázka přesvědčení a pohledu na svět. Pro někoho je důležité hrát si i ve vysokém věku na nějaký vytvářený status (bez ohledu na to, jestli má reálný podklad, nebo jde jen o skořápku, domeček z karet, který se může kdykoli zhroutit), mě to nikdy nezajímalo. Ale na tuhle vlnu hraje obrovské procento reklam, které vám nabízejí půjčku, splátky, jejichž specifikaci z DVB-T kostiček prostě přečíst nelze, nebo třeba neustále nový iPhone za měsíční předplatné.

Když to vztáhneme k počítačovým komponentám tak ano, byly doby, kdy bych hi-end CPU či GPU bral prostě proto, že oproti levným typům přinášel jasně hmatatelný pokrok. Jenže ty doby jsou dávno pryč, dnes stačí pro mé potřeby (které jsou stejné minimálně posledních 15 let) i levný počítač. Proto jsem „socka“ s Celeronem, mrňavým SSD, levnou grafikou, levným monitorem a jánevímčímještě.

Ostatně jsem se vícekrát v životě spálil tím, že jsem dal peníze za něco, co nakonec až tolik nepotřeboval. Zářný případ pro mě byl návrat seriálu MASH na obrazovky, tuším na podzim roku 2001 po několikaleté přestávce. Tehdy jsem řešil, jestli upgrade PC udělat takový decentní (dnes bych asi řekl „sockový“) a přidat k němu nové VHS video, nebo to vzít ve velkém a s MASHem spojit rovnou přechod na digitální záznam TV vysílání. Zvolil jsem cestu druhou, která ve výsledku byla dražší o nějakých 20 tisíc Kč (z čehož ~4500 Kč byl jen TV tuner). Tento postup mi dal opravdu hodně, na druhou stranu se jednalo o do značné míry zbytečnou investici, cesta menšího upgradu (volně řečeno místo Duronu 1200 třeba Duron 600-700) a VHS videa by byla ve výsledku efektivnější.

Podobné je to s foto technikou. Po letech rozletu se syndromem označovaným jako G.A.S. jsem dospěl k poznání, že každý další upgrade foto techniky mě posouvá opět blíže k pouhému používání foto techniky, a tedy dále od skutečného fotografování. Drtivou většinu foto techniky, kterou jsem vlastně ani nemohl reálně využít, jsem tedy opět prodal dál a navrátil se ke kořenům, tedy k filmu, který mě omezuje, čímž mi prospívá. Narozdíl od „grabovacího PC“ to ale byla investice víceméně neztrátová, jelikož se mi většinu věcí podařilo prodat ne hůře než za kolik jsem je kupoval.

A takto bych mohl pokračovat. Co se snažím naznačit, je moje poznání, že nepotřebuji vše, o čem mi hlásek v hlavě našeptává, že by bylo super mít. Nepotřebuji si zvyšovat společenský status hmotnými statky a to je to, co se vám snažím sdělit poslední měsíce (možná už roky) různými bogposty. K tomu si přidejte to úvodní, že nemám potřebu vytvářet dojem člověka, který je „výš než běžné socky“. Tohle rád přenechám těm, jichž je mi vlastně trochu líto, protože jejich vidění světa je hodně omezené.

Slovo socka tak vlastně po letech beru spíše jako označení pro v dnešní době ne tolik oblíbený pragmatismus. Rád tak budu i nadále touto sockou, ať už „z Kauflandu“, nebo odkudkoli odjinud. Rád budu v očích některých sockou ze všech těch pochybných důvodů. Ano, nemám Windows 10, nemám Photoshop, nemám Core i7, nemám hi-end grafiku, nemám 4k monitor, nemám nejnovější iPhone, nemám „oktávku ftédéíčku v metle a na hlínách“. Mám Linux, mám GIMP, mám PC, které mi postačuje, mám tak obyčejný Android, aby plnil mé potřeby. Když si chci dát dobrej chleba, tak neběžím koupit do ultramegamarketu předraženou kváskovou velkovýrobu s nicneříkajícím nápisem BIO v názvu, ale upeču si vlastní z kvásku, který udržuji nakrmený k maximální spokojenosti v lednici. Když si chci naplno užít skvělé filmy v nejvyšší možné kvalitě, nejdu do multiplexu, ale jedu do Krnova na setkání s obvykle zčervenalou sedmdesátkou a desítkami dalších „podobně postižených“. A když náhodou něco fotím v davu lidí, je to nejen výběhovým levným Nikonem 1, ale také plastovým kinofilmákem či nedejbože flexaretou na čb film. To vše ale v žádném případě neznamená, že nemám radost z technického pokroku a výdobytků vědy a techniky, které se každý rok objevují a že u věcí, kde spatřuji smysl, rád nedám nemalé peníze za či na dobrou věc.

Být socka je fajn a nikdy mě to nepřejde. Jednoho dne možná ke stejnému poznání dospějete také. Ten den si třeba vzpomenete na tento blogpost…

Tímto zdravím „Matěje“, „Maše“ i „Daga“ :-)…