V tomto případě konkrétně Ex353 „Karel Čapek“ jedoucí z Mnichova do Prahy. A jak se dá očekávat od vlaku, který na pražské Hlavní nádraží přijíždí v 18:44 večer, bude natřískán všemožnými turisty, kteří stráví ve vyhlášené středoevropské metropoli celý víkend. Nejinak tomu bylo i nedávno, když jsem s ním vyrazil i já.

Už nástupiště dávalo tušit, že se nastupování do vlaku nebezpečně blíží záležitosti na ostré lokte, ale s českým národem to ještě není tak špatné, jsme stále slušní, vychovaní, pomáháme starším dámám s těžkými kufry a žádná tlačenice jako na vstupenky na koncert Justina Biebera se nekoná. Jen z toho vlaku v Plzni skoro nikdo nevystupuje a kupé již při zastavování vypadají poměrně naplněna. Opouštím tedy obvyklou strategii hledání kupé, kde je alespoň 50 % míst volných a rovnou se soukám do prvního, kde je od pohledu alespoň jedno místo volné. Tedy dokonce dvě, ale jak se později ukáže, jen jedno. Z pár jednohlasných slov a vzhledu již sedících spolucestujících chápu, že tady s češtinou neuspěju a tak zkouším obligátní „Is this seat taken?“. Chlapík u okna se tváří, jakože doufá, že se nebudu cpát na jemu protější sesli. Má kliku, mých 1,9m+ a jeho o něco menší výška nejsou kompatibilní, tedy pokud nechceme, aby se naše kolena po celou cestu důvěrně seznamovala. Volím tedy sedačku naproti středně vysoké Číňance. Vyklízí z ní bagáž, usedám a prohodím pár zdvořilostních slov na chlapíka u okna. Odpovídá celkem solidní angličtinou se zajímavým přízvukem a jen jakoby omluvně dodává, že na sedačce naproti němu sedí manželka.

V Plzni se toho času buduje nové nástupiště (14. června 2013).

Po chvíli vyrážíme. Číňanka naproti mě stále upřeně sleduje jakýsi seriál na iPadu, Číňanka vedle mě, na svém iPhonu statečně social-networkuje a malý Číňánek si hraje s dánskou stavebnicí LEGO „Made in China“. Prostě typická pohoda ve vlaku Českých drah směřujícím z Plzně do Prahy. Jsem zvědavý, jak proběhne kontrola jízdenek a jak si poradí chlapík s vozíkem s občerstvením. A české dráhy mě překvapují. Možná jsem příliš skeptický a u mezinárodního expresu bych to měl považovat za samozřejmost, nicméně zírám. Průvodčí se anglicky plynně domluví s Číňany i Brazilci, lísky zkontroluje velmi rychle a nedělá obstrukce ohledně toho, že v jednom kupé ověřuje pás lístků pro velkou bandu Číňanů rozesetou po celém vagónu. Vše v rámci adekvátní míry kontroly, ale tak, aby byl cestující spokojen. Chlapík s občerstvením sice angličtině s portugalským přízvukem rozumí trochu hůře a do odpovědi občas zamotá i trochu té němčiny, ale domluva také proběhne k plné spokojenosti. Pravda, není to dokonalé, ale čekal jsem to daleko horší. Mimochodem, 0,5litrová neperlivá voda Toma stojí 1,20 €.

K mezinárodním rychlíkům vezoucím evropské turisty na víkend do Prahy lze dát jedno doporučení: zvládejte alespoň pár prvních lekcí angličtiny. Ač totiž mezi sebou Číňané švitoří tím svým jazykem a chlapík s manželkou portugalsky, tak kdykoli se chtějí na něco zeptat, angličtinou obvykle vládnou, a to poměrně dobře. A že oba Brazilci (nejen Portugalci mluví portugalsky) jsou poměrně zvědaví. První otázka ještě v Plzni je zábavná, ptají se, v jakém jsme zrovna městě. Po slově „Pilsen“ se hned chytají, takže jim rovnou z okna ukazuji, že Pilsner Urquell Brewery, je támhle, pár set metrů vzdušnou čarou. Načasování „dramatického“ efektu nemohlo být lepší. Nad souslovím Capital city of Beer jen souhlasně přikyvují :-). Pak už po zbytek cesty odpovídám na desítky dotazů včetně toho, jaký průmysl v Česku máme, vysvětluji situaci kolem nedávných povodní, připomínám slavné české osobnosti a tak vůbec. Cesta poměrně rychle utíká, po očku pobaveně sleduji, jak obě Číňanky střídají iPad a iPhone - každá má od obého jeden vlastní kus a ke každému kusu jedna sluchátka. Buď jim to tak víc vyhovuje, nebo je to důsledek té „bezvadné“ nekompatibility původního iPod konektoru a nového Thunderboltího. Asi je Apple i navzdory tomu v Číně populární.

Vltava a zaplavená nábřeží z Vyšehradského železničního mostu (10. června 2013).

Nakonec se blížíme do stanice Praha - Smíchov. Číňanka startuje z kupé zburcovat celou jejich „delegaci“, že se bude vystupovat. Raději se jí ptám, jestli opravdu chtějí vystoupit tady, nebo jedou na Hlavní nádraží („Main station“). To, že jsou veškeré narážky na barvy pleti jednotlivých etnik druhu homo sapiens sapiens nesmysl, se hned ukazuje. Číňanka rychle mění barvu ze „žluté“ na „bílou“, spěšně vytahuje iPad a ukazuje mi plán cesty na jakémsi webu v IDOSovém stylu. Potvrzuji jí, že „Praha hl.n.“ toto opravdu není, že jsme ve stanici „Praha - Smíchov“ a na „Main station“ dorazíme za pár minut, protože jsem někde u Berouna nabrali pár minut zpoždění. Přitom by stačilo, kdyby na půl ucha poslouchala, jak jsem totéž před pár minutami vysvětloval Brazilcům. Ale nevadí, rychle oběhne okolní kupé, zarazí „čínský exodus“ z vlaku a několikrát pronese „thank you“.

Brazilcům jen tak mezi řečí sděluji, že za chvíli pojedeme po železničním mostě přes Vltavu, takže možná budou moci vidět ještě mírně zaplavená místa na nábřežích. Brazilka chvíli hledí bez dechu a poté emotivně pronese „it is beatiful!“. V tu chvíli je jedno, jak se zhoršila kvalita tratě před Berounem, jak vypadá Berounské a Smíchovské nádraží či cokoli jiného, krása Prahy, kterou jsem vlastně nikdy nevnímal, okamžitě zapůsobí. Tak trochu konečně chápu, proč je mezi zahraničními turisty naše Matička stověžatá tak oblíbena.

Na hlaváku jsme s několikaminutovým zpožděním, zhruba 1 hodinu a 45 minut od odjezdu z Plzně a já si tak říkám, že delší soubornou zkoušku z angličtiny, českého zeměpisu a dějepisu jsem nezažil. Ale pár turistů díky mě nevystoupilo na Smíchově. Ještě si na závěr potřeseme rukama s Brazilci, popřejeme si hezký den a rozloučíme se. Mě čeká pražské metro, je pobyt v Praze a poté již závěr dovolené v Berlíně. Předtím stihli Itálii, Rakousko, Chorvatsko a Slovinsko a Evropu jako takovou si pochvalovali.

„Tohle“ sice České republice chybí, ale dech vyrazíme návštěvníkům i jinými krásami.

Když jsem byl loni na dovolené ve Slovinsku a potřeboval spěšně koupit opalovací krém, zaběhl jsem do tamní drogerie DM, v podstatě stejné jako u nás. Bez velké naděje jsem na tamní obyčejnou postarší prodavačku anglicky vysypal, co bych potřeboval (neschopen to v tom obrovském množství regálů najít) a ona mi plynulou angličtinou odpověděla, dovedla mě k patřičnému regálu a vysvětlila, že sice můžu koupit tu drahou Niveu, ale i jejich vlastní značka je stejně dobrá, výrazně levnější a nemá ten hloupý samoopalovací efekt. Je to jedna z mých oblíbených vzpomínek na Slovinsko. Třeba si alespoň ti dva Brazilci uchovají podobnou vzpomínku i na Česko, protože když vidíte postarší Brazilku, jak ji uchvátí Vltava při přejezdu vlakem, tak pochopíte, že tahle naše země není jen o korupci, podvodech a bezcharakterních politicích, ale o něčem větším, co nepokazili ani komunisté, ani nacisté, ani nikdo jiný před nimi. A každý z nás pro to může něco udělat, když se naskytne příležitost a slušní, zvědaví, ač tak trochu dezorientovaní zahraniční návštěvníci…