A já přiznávám, že jsa odpůrce šmírování a zacházení s papírově svobodným jedincem jako s kusem masa (papír = zákony 1/1993 a 2/1993 Sb.), položkou v nekonečném seznamu, s tímto nemám zásadní problém. Vím že princip služby je takový, že šmírování ve velkém technicky umožňuje, ale chápu eCall jako systém, jehož princip je více v tom informovat záchranné složky co nejrychleji a nejefektivněji o nehodě vozidla, případně (a zatím není jisté, jestli to bude (moci býti) takto využíváno) v tomto kontextu poskytnout informace o tom, kdo před nehodou jel „jako dobytek“ a tak podobně. Pokud výsledkem eCallu bude efektivněji fungující záchranný systém (ó jak jsem jako Čech naivní!) a pokud budou informace o „letových parametrech vozidla před nehodou“ (což btw podle mě narazí právě na ústavní pořádek v této zemi) vésti k lepší objasněnosti nehod, jsem ochoten připustit tento minimální zásah do soukromí jako přínosný.

Podobně nemám problém se šmírovacími kamerami ve městech. Jestli přispějí k identifikaci a rychlejšímu dopadení pachatelů zejména násilných trestných činů, jde o přínosný systém, byť za cenu toho, že někde někdo možná skladuje všechna tahle „big data“ (také milujete buzzwordy jako big data nebo buzzword?) a jednoho dne se nějaký opravdu hodně velký bratr bude bavit jejich analýzou. Zatím přínos převažuje a s ohledem na miniaturizaci a zlevňování výroby příslušných zařízení stejně budou jednou ulice plny miliard kamer.

Jestli se někdo bojí, že nějaký špinavý velký bratr bude šmírovat kudy kam jezdí, tak se jej nemohu nezeptat, jestli ve svém autě jezdí s mobilním telefonem s vyjmutým akumulátorem. eCall není do značné míry nic jiného než vynucení toho, co celé roky beztak děláme sami a dobrovolně. A jestli si někdo myslí, že data o jeho pohybu nelze analyzovat z jeho mobilního telefonu, pak poněkud zaspal dobu a probral se pouze k nepovedené kritice systému eCall.

Tahle moderní doba desátých let jednadvacátého století přímo vybízí ke kritice establishmentu. Díky internetu máme přehled o každém „uprdnutí bruselského úředníka“, nářku každé velryby uvízlé na pláži, kritice státu od každého človíčka z každé nevládní organizace financované bůhvíkým a máme neomezený prostor plácat si o tom játra v hlubinách toho samého internetu. Internet je téměř nekonečný a vejde se toho do něj více než do poslední generace ultrasavých vložek či meganabušených plenek, v nichž dětský zadeček nikdy nepozná, co je vlhko.

Automobily jsou už stejně dávno protkány stovkami elektronických subsystémů, o kterých možná ani jejich výrobce neví 100% dokonale, co vše dělají. Jak víme, že ve všech současných autech, od Dacie po Mercedes, se již dávno něco neloguje a neslízává do nějaké databáze při každé garanční prohlídce? Je to ode mě větší paranoia než eCall? To se dozvíme až ve chvíli, kdy se eCall naplno rozeběhne a začne generovat první data. Samozřejmě ve chvíli, kdy dostane první člověk v Evropě první pokutu za překročení rychlosti na základe dat z eCall, budu mezi prvními, kdo bude řvát. Ale nejsem zastáncem předpokladu, že eCall je ryze šmírovací systém navlečený nám obyčejným plebejcům jako záchranná pomůcka. Není to žádné „zednářsko-bolševické“ spiknutí za účelem ovládnutí světa, jen se prostě banda byrokratů v EU hodně nudila a členské země hledaly využití pro své inženýrské firmy a ospravedlnění pro lití financí do vývoje věcí, o kterých možná ani dnes ještě nevíme. Tedy my běžní smrtelníci, NSA jistě ví všechno.

Když odbočím, ono v hypotetickém světě plném smírovacích kamer úplně všude by za tohle tento hejsek dostal přes papulu: jdete si takhle po ulici na jedné poněkud dementní křižovatce hned u železničního přejezdu. Závory padají dolů a tak ten mladý příslušník druhu homo erectus za volantem „Bé-em-fau v třílitru“ nejenže nestihne přejezd přejet, ale musí zastavit ještě před zařazením se do správného pruhu (tj. nedokončil „křižovatkovou myšku“ jinému autu, o kterém si povíme za chvíli) . Takže stojí jako prase přes oba pruhy, v křižovatce a situaci se rozhodne řešit tak, že začne couvat, pročež nacouvá na zhruba 75+letého cyklistu za sebou a shodí jej sobě téměř pod zadní kola. Kdyby na brzdu šlápl o půl vteřiny později, pán by měl minimálně přejetou jednu nohu. Mladý kromaňonec ale nejenže ani nevyleze, aby se přesvědčil, že pána nezabil, ale dámu v autě vedle něj (správně stojící u přejezdu v pravém pruhu), která na něj ve vší slušnosti zavolá, že by se měl aspoň podívat, poslal do „řitního otvoru“ s dodatkem o „ ženském pohlavním ústrojí“. Následovala rychlá práce s volantem, vymotání se ze situace tak, že by to bylo na pár bodů (představte si něco jako akvabely uprostřed křižovatky), to vše zakončeno vítězoslavným odjezdem největšího tvrďáka ve městě se vztyčeným prostředníkem z okna. Tak právě tohle je případ situace, kterých se jistě stává v Česku několik denně, kdy velice rád uvidím nejméně 10 kamer s vysokým rozlišením mířících na tu křižovatku a záznamy z vozidel, které umožní při případném vyšetřování podpořit celou věc dalšími důkazy. Jestli je tato představa spadající do konceptu „policejního státu“ více prevencí, nebo represí, nechám na váženém čtenáři.