Snaha nahradit klasický pevný disk něčím rychlejším tu není odjakživa. Byly doby, kdy „žábou na prameni“ nebyl pevný disk, nýbrž procesor či jiná součást systému. Ale výkon těchto ostatních částí rostl rychleji a rychleji, až se brzdou v počítačích staly pevné disky. Jak v desktopech, tak v noteboocích, ultraboocích, netboocích či čemkoli dalším.

Flash paměti se ukázaly jako dobrá cesta, byť před nějakými 8 lety jsme tu měli i zajímavé, jakkoli slepé větve vývoje, jako využití RAM modulů v RAIDu jako jakési RAMdiskové cache. Ostatně jsme tento produkt tehdy otestovali:

• Dobová recenze: Gigabyte i-RAM - DDR Serial ATA RAM disk @diit.cz, březen 2006

Nevýhodou RAM řešení byl samozřejmě tehdejší vysoký poměr cena/kapacita. Navíc paměťové moduly byly teoreticky brzděny nízkou propustností rozhraní a tudíž nevyužité. Dnešní hypotetický následník sestavený řekněme ze 4×8GB DDR3-2133 modulů posazených na kartě v PCI Express 3.0 ×8 slotu, by na tom byl podstatně lépe. Také technologie kondenzátorů a akumulátorů sloužících jako záloha pro tyto DRAM paměti (vyžadují neustálé obnovování), za těch 8 let značně pokročila. Osobně bych s 32GB DDR3 RAMdiskem byl více než spokojen, na druhou stranu by jeho cena značně převyšovala oněch zhruba 800 Kč, které dnes stojí 32GB SATA SSD, a praktický nárůst výkonu oproti němu by byl bezvýznamný.

Vývoj zkrátka mířil k NAND flash technologii. Zatímco počátek éry digitálních fotoaparátů ještě zastihla harddisková technologie - například IBM uvedla na trh 1" pidi-HDD v podobě CompactFlash karty, které svojí kapacitou značně předčily dostupné NAND flash CF karty, velice rychle toto skončilo a svět začal patřit flash pamětem. MicroDrive nabízel v roce 1999 kapacitu 170 MB (doba před aplikací GMR v harddiscích), o rok později to už byl 1 GB (už s GMR za niž její objevitelé dostali Nobelou cenu za fyziku) a MicroDrive finišoval v roce 2006 s kapacitou 8 GB od Hitachi, Seagate dokonce měl i 12GB variantu ST1.

Wikipedia jako „zábavnou historku“ uvádí, že MicroDrive se v roce 2012 dal koupit už jen v podobě 6GB refurbished disku Seagate, ale zase za ultimátních 3,99 USD - aby ne, parametry, zejména výkon a svižnost chodu, se s NAND flash řešením nedaly srovnávat.

První dekáda tohoto století již zkrátka patřila NAND flash čipům. Zrodily se koncepty jako Intel Robson Cache (alias Intel Turbo Memory), kterou jsme si osahali před 6 lety v testu notebooku VBI:

• Herní notebook VBI ASMobile Z97V Salford @diit.cz, listopad 2008
• Herní notebook VBI ASMobile Z97V Salford - dokončení @diit.cz, listopad 2008

Následně se objevily i první hybridní pevné disky. Kupříkladu Seagate používala (a dodnes u SSHD používá) koncept, kde vedle vlastní DRAM cache pevného disku nese tento také flashovou část, s kapacitou v jednotkách GB. Ta funguje podobně jako do té doby dedikovaná Robson Cache, je ale osazena přímo v HDD. Řízení běhu NAND flash části je plně v režii disku, uživatel do toho, na rozdíl od někdejší Robson Cache či nyní WD Black2, nemůže zasahovat.

Jak již víme, WD Black2 je odlišný koncept. Nejde o kombinaci SSD a HDD, kde SSD části slouží jako cache pro HDD. WD Black2 jsou vlastně dva disky v jednom těle: jeden je rychlé 120GB SSD a druhý je standardní pevný disk s kapacitou 1 TB.

Má to samozřejmě svá úskalí: Jelikož obě části jsou připojeny k jedinému STA kanálu (řekněme v notebooku), navenek se bez speciálního softwaru jeví disk jako 1,12TB (přesněji řečeno se disk ve Windows hlásí jako 1 043,3GB), protože navenek se tváří jako jeden velký disk. Oddělené SSD a HDD jednotky vytváří až Westernem dodávaný software, který po instalaci systému rozdělí disk přesně na SSD a HDD části a jehož ovladač (k tomu se vrátím podrobněji v kapitole o Linuxu) řídí chod (spouštění/zastavování) té, z hlediska SATA řadiče podřízené, HDD části.

WD Black2 se pak navenek tváří jako samostatné SSD a samostatný HDD.