Ti největší laici rozeznávají EFI podle vzhledu Setupu základní desky. Dlužno dodat, že je to sice vodítko s relativně velkou spolehlivostí, faktem ale je, že samotné rozhraní Setupu vůbec nesouvisí s tím, zda jde o BIOS, nebo EFI. Je to spíše taková shoda okolností, v současné době dokonce poměrně velká shoda, realita je však taková, že EFI a grafické rozhraní Setupu jsou dvě naprosto nesouvisející věci. Grafické rozhraní Setupu ovládané myší měly už dávno za dob Pentií (možná už 486ek, ne-li starších procesorů) některé desky, byly to ale spíše takové „pokusy“ ze strany tvůrců a především se tak dělo v době, kdy ještě EFI neexistovalo. S EFI přišel Intel až kolem roku 1998, tenkrát se ještě jmenovalo Intel Boot Initiative a bylo vytvořeno coby firmware základních desek pro procesory Itanium, které přišly na trh v roce 2001. A samozřejmě mělo toto EFI po dlouhou dobu pouze klasické textové rozhraní ovládané standardně klávesnicí. Orientovat se podle toho, jaké má rozhraní Setup, je tedy veskrze špatné, ostatně Intel desky mají UEFI (prakticky následník EFI z něj vycházející) už nějaký ten pátek a rozhraní je tradičně textové. Stejně tak najdete textové rozhraní Setupu v mnohých noteboocích s UEFI (namátkou některé notebooky Asus, HP a další).

Spolehlivým vodítkem je kód samotného firmwaru rozebraný takřka „na prvočástice“, jenže mezi „internetovou veřejností“ je málo lidí, kteří by se v něm vyznali a byli „blízko debat o přítomnosti EFI v Gigabyte deskách“. Jednoho takového člověka, o němž jsme přesvědčeni, že „už viděl celkem dost firrmwarů“, jsme se na jeho názor zeptali. Jde o autora poměrně hodně známého (a nejen u nás) programu HWiNFO32, Martina Malíka. Jeho odpověď se nese v tomto duchu:

„Mohu říci, že ten BIOS zdaleka nevypadá jako EFI. Ani náznak něčeho takového… EFI BIOSy vypadají úplně jinak… nejspíše ten EFI boot jen nějak oklamali.“

Tato odpověď vyloženě koresponduje s tím, co se dozvěděli redaktoři z TechReportu. Gigabyte prý neudělal to, co si někteří myslí, tedy že nenapasoval tradiční textové rozhraní na UEFI, ať už z jakéhokoli důvodu (třeba „vyhnutí se omalovánkám“). To, co má ve svých deskách Gigabyte údajně skutečně není EFI, ale stále starý dobrý Award BIOS, do kterého byl pouze vpáchán „EFI boot loader“, tedy jakýsi modul schopný zavést operační systém „EFI stylem“ (tedy spuštění EFI zavaděče operačního systému z umístění EFI/BOOT/BOOTX64.EFI).

Jak se tvůrcům tohoto „hacku“ podařilo obejít omezení daná BIOSem, kam spadá práce v 16bitovém procesorovém režimu (tzv. „real mode“) či omezení paměti na 1 MB adresovatelného prostoru, zůstává zatím záhadou. „EFI boot loader“, který dělá BIOSy desek Gigabyte tím, čemu se říká „Hybrid EFI“, se také musel naučit pochopit GUID tabulku rozdělení disku, aby z ní mohl patřičný zavaděč spustit.

Jak že se tedy v deskách Gigabyte ono „hybridní EFI“ zapíná? Snadno, v Advanced BIOS Features najdete položku EFI CD/DVD Boot Options (v některých deskách dokonce bez „EFI“ na začátku) a tam jsou tři možnosti: Auto, EFI a Non-EFI. Jak se chová Auto, nedokážeme odhadnout, ale myslíme si, že hledá EFI loader až v situaci, kdy je k počítači připojen disk větší než 2 TiB. Volba EFI jej hledá pokaždé, volba Non-EFI jej nehledá nikdy. I když nastavíte EFI, bude nadále fungovat tradiční způsob bootování, pokud nebude EFI spouštěč operačního systému nalezen.

Gigabyte desky takto dokážou nabootovat z instalačního DVD x64 verze Windows 7 a Windows Vista se SP1 a novějším a nainstalovat tak systém na disk s rozdělením typu GPT, což umožňuje udělat oddíl větší než 2 TiB. Obrázek níže ukazuje instalátor systému Windows 7, kterému jsme už po rozdělení disku předchozí instalací předložili k nové instalaci první oddíl, což je ale systémový EFI oddíl (ESP). Tam se samozřejmě systém nainstalovat nedá, ale instalátor nám jasně říká, že takový oddíl na disku je. Bez zavedení instalátoru přes EFI by instalátor takto disk nikdy nerozdělil.

Stejně tak to funguje u linuxových distribucí, které podporují boot přes EFI a instalaci na disk rozdělený tabulkou oddílů typu GUID. Namátkou jsme vybrali Fedoru 14 a úspěšně na desku Gigabyte přes EFI nainstalovali. I v tomto případě byla vytvořena příslušná ESP (EFI System Partition). Samozřejmě v dané situaci to nebylo potřeba, instalace byla prováděna na 128GB SSD, ale pro demonstraci, že to funguje, lze použít i menší disky než 2TiB. Rozdělení disku způsobem GPT nevyžaduje nutně disk nad 2 TiB, ale vytvoření většího než 2TiB oddílu už GPT vyžaduje (přesněji řečeno nelze udělat se způsobem rozdělení MBR).

Prozatímní závěr tedy je, že desky Gigabyte mají BIOS a do něj je „nějak“ (bůhvíjak) dopáchán EFI boot loader. Ten také není určen k ničemu jinému než ke spouštění EFI zavaděče operačního systému. Nespustíte si EFI shell nebo nějakou jinou aplikaci a dokonce ani v boot menu nenajdete položku, kterou si do NVRAM zapisuje instalátor operačního systému, potažmo příslušná aplikace (ta si tam v případě Windows obvykle zanese položku „Windows Boot Manager“.

Samozřejmě se pokusíme kontaktovat patřičně vzdělané lidi v Gigabytu, kteří by byli schopni (a především ochotni) nám vysvětlit, jak to vlastně ve skutečnosti je. Červíček pochybnosti v nás totiž stále hlodá a ani článek na TechReportu nás úplně stoprocentně nepřesvědčil, protože podobná sdělení jsme už od Gigabytu sami slyšeli, i tak se nám to pořád nějak nezdálo, a to právě kvůli těm omezením BIOSu (ta jsou daná obecně architekturou BIOSu, která se za celou dobu ve stěžejních základech prakticky nezměnila).