Byť byla tato část verdiktu pouze vedlejším produktem komplexnějšího sporu, může být v budoucnu vnímána jako průlomová záležitost. Ale pěkně postupně.

Společnost Malibu Media je známá jako jedna z firem, která si vyhlídne objekt, jehož rukama prošel materiál, ke kterému snad vlastní autorská práva a následně se z něj pomocí zastrašování drahým právním sporem snaží formou mimosoudního vyrovnání dostat co nejvíce peněz (v průměru €1200, tedy přes 30 tisíc Kč). Malibu Media je proto považovaná za jednoho z nejznámějších copyright trollů v pornobranži.

Ačkoli se této korporaci na americké půdě poměrně dařilo, u německého soudu narazila hned při prvním procesu. V loňském roce podala žalobu na uživatele, kteří sdíleli osm z jejích filmů vydaných pod značkou X-Art, například tituly s výmluvnými názvy jako Flexible Beauty nebo Young passion.

Soud z celého případu nedělal vědu, v podstatě poukázal na tři fakta a žalobu smetl ze stolu. Jako první poukázal na to, že ani v jednom z titulů není jako autor uveden Malibu Media, pouze je zde zmínka o X-Art, což samo o sobě k prokázání vlastnictví autorských práv k daným snímkům nestačí (jiným způsobem vlastnictví autorského práva Malibu Media prokázat neuměla).

Druhý nedostatek shledal soud ve způsobu distribuce. I když žalující strana tvrdila, že dílo vydala celosvětově, nebyla schopna soudu prokázat, že bylo vydáno i konkrétně v Německu. Pokud dílo nebylo v konkrétní zemi vydané, nevztahuje se na něj v této zemi autorskoprávní ochrana.

Poslední z trojice klíčových bodů zřejmě bude bolestivý i pro další firmy, které se pornografickou produkcí živí. Soud po odborném zhodnocení obsahu lechtivých snímků konstatoval, že zachycují pouze „primitivní sexuální akt“, nevykazují prvky „osobní intelektuální tvorby“ a jako takové nemohou být chráněné autorským zákonem.

Tím bychom skončili s procesem jako takovým. Celá situace ale jistě bude mít dohru - otázka je pouze, jak širokou. Na jedné straně by tento verdikt mohl přimět producenty vytvářet více titulů „s příběhem“, na kterém by se umělecká hodnota možná uhádat dala - na straně druhé můžeme celou situaci vnímat jako širší precedens pro podmínění autorskoprávní ochrany určitou mírou umělecké hodnoty daného díla. Ač to může znít absurdně (byť by to asi řada lidí uvítala), pak by se teoreticky u každého filmu, o kterém nezávislé recenze prohlásí, že nemá uměleckou hodnotu, dalo uvažovat jakožto o volném díle. Záměrně jsme si trochu zapřeháněli :-), ale možný směr dalšího vývoje to ilustrovalo.

Jistě by bylo zajímavé znát (krom názoru soudů a produkční firmy) i názor samotných tvůrců, především zda své dílo považují za umění. V tomto ohledu se mi vybavil starší televizní rozhovor s někdejší „hvězdou“ Dolly Buster, ve kterém byla uvedená jako herečka a scénáristka. Když se při výrazu „scénáristka“ zatvářila překvapeně, podotkl váhavě konferenciér: „Vždyť vy přeci ke svým filmům píšete scénáře sama, ne?“, na což umělkyně reagovala smíchem a konstatováním, že ty poznámky na cáru papíru, které jen sumírují prvky, co se v klipu objeví, nikdy za scénář nepovažovala.