Ony "vesmírné závody" začaly v podstatě již dávno. Hlavním katalyzátorem se stal na konci 2. světové války nacistický vědec Wernher von Braun. V závěru války se rozhodl s kolegy vzdát raději Američanům než Rusům, a tak USA získaly největšího odborníka na konstrukci raket té doby. Že jej nedokázaly využít hned od počátku naplno je známým faktem, který dal Sovětskému svazu potřebný náskok nejprve k okopírování V2 (Sověti získali jednoho z von Braunových kolegů a několik rozestavěných V2) a poté k navázání vlastním výzkumem.

Ve 2. polovině 2. světové války přichází na scénu Sergej Koroljov, který v průběhu let bojuje nejen s technickými problémy vývoje raket (z velké části daných zastaralým a nepružným Sovětským průmyslem), ale také politickou a vojenskou mašinérií v zemi. Nicméně navzdory všemu se mu podaří v roce 1957 vyslat na oběžnou dráhu již zmíněný Sputnik a tím vyvolat v USA šok. Když o pár let později přichází zpráva o letu vůbec prvního kosmonauta, je definitivně předurčeno dalších 50 let vědeckotechnického závodu o vesmír v podání USA a SSSR.

Jurij Alexejevič Gagarin, v době letu 27letý letec vojenského námořnictva v průběhu předchozích let vybraný z několika tvrdě cvičených kandidátů, usedá 12. dubna 1961 na špici rakety Vostok 1 a krátce po 9. hodině Moskevského času dává Koroljov pokyn ke startu.

Šance na perfektně úspěšnou misi nebyly zrovna vysoké (totéž platilo i pro lety Američanů, zejména program Apollo, o raketoplánech ani nemluvě), během letu se vyskytly různé potíže ve více fázích. 2. stupeň rakety se odpojuje později a Gagarin se tak dostává na vyšší orbitu než bylo v plánu. Manévr pro navedení k návratu také neproběhne dokonale (brzdící motor hoří o něco kratší dobu) a tak Gagarin přeletí plánované místo přistání.

Američané samozřejmě zuří, zejména sedmice astronautů projektu Mercury připravovaná na první let. Zatímco z jejich pohledu plýtvali nadřízení časem na další lety šimpanzů, bylo jim prvenství vyfouknuto doslova před nosem. Alan Shepard se do vesmíru podíval až 5. května, a to pouze na suborbitální dráhu (apogeum 187,5 km, délka letu 488 km - šlo v podstatě o balistický let) a na 15 minut - víc raketa Redstone nedokázala, zatímco Gagarin strávil v kosmu 108 minut a dosáhl výšky až 327 km). Až v únoru 1962 (téměř rok po Gagarinovi) startuje John Glenn na skutečný orbitální let v raketě Atlas, který trval téměř 5 hodin. Ale co to bylo platné, když půl roku před Glennem vypustili Sověti Vostok 2 s Germanem Titovem (Gagarinům náhradník pro první let) na palubě, který provedl 17 oběhů Země a na orbitě strávil více než 25 hodin.

Z historického a vědeckotechnického hlediska je jen škoda, že na Měsíc to zvládli lépe Američané. Sověti se potáceli nadále ve vlastních problémech (hloupá politická a vojenská rozhodnutí, pomalá ekonomika atd.), které navíc umocňovaly nepřekonatelné neshody mezi Sergejem Koroljovem, hlavním konstruktérem, a Valentinem Gluškem, nejlepším odborníkem na raketové motory v SSSR (ten v době Stalinistických čistek udal Koroljova jako svého spolupachatele). Tyto neshody vyústily v obrovské zpoždění programu nosné rakety N1 pro lety na Měsíc. Koroljov nechtěl používat toxická paliva (dimetylhydrazin) dávající vyšší výkon oproti běžnému do té doby v SSSR používanému palivu.

Navíc Sověti neuměli konstrukci tak velkých motorů jako byly ty, které vyvinul von Braun pro Saturn 5, a tak nesl první stupeň rakety N1 celkem 30 motorů, jejichž společný chod se nedařilo a nedařilo Sovětům (kteří zaostávali v automatizaci a počítačích) uřídit. Všechny starty N1 tak skončily výbuchem, Američané přistáli na Měsíci a tak už se o Mars nebojovalo.

Plány let padesátých a šedesátých byly na obou stranách opravdu megalomanské. Počítalo se s trvalým osídlením Měsíce na stanicích, kde by se točily posádky, v plánu byly orbitální stanice, vědecké i vojenské, v plánu byl Mars a výhledově i možná další planety. Američanům z jejich plánů zbyl pouze raketoplán, Rusové se zase vyšvihli se stanicí Mir (Buran skončil spolu se sovětským režimem).

Tempo pokroku kosmonautiky se s koncem studené války značně zpomalilo, ale přesto máme něco, na co můžeme být pyšní. Mezinárodní vesmírná stanice je společným projektem většiny vyspělých národů planety, Hubbleův dalekohled je taktéž využíván celou věděckou komunitou a totéž bude platit i pro JWST (James Webb Space Telescope alias Vesmírný dalekohled Jamese Webba), který se narozdíl od "Hubblu" usídlí ještě dále od matičky Země, v Lagrangeově bodě L2 soustavy Země - Slunce, zhruba 1,5 miliónu kilometrů od naší planety. Ale o těchto věcech třeba zase někdy příště…