Jiný pohled na věc mají pochopitelně známé firmy jako Google nebo Microsoft, které se (celkem oprávněně) domnívají, že IP adresa identifikuje nanejvýš jeden konkrétní počítač. Faktem však je, že právě ten jeden konkrétní počítač může být užíván jedním konkrétním člověkem a to dlouhodobě (typicky doma), takže pak IP adresa identifikuje nejen daný počítač, ale vlastně i jeho uživatele. On je vlastně počítač sám o sobě nezajímavý kus hardwaru a není důvod, který by měl zvyšovat zájem o jeho IP adresu. Přesto o IP adresy ze strany některých společností zájem je, protože se za nimi ukrývá uživatel – zdroj příjmů či obecně prostředek k jejich získání. Scharr pochopitelně uznává, že existují i počítače „veřejné“, např. v internetových kavárnách nebo ve firmách. A ačkoli jich není málo, přesto je IP adresa citlivým tématem.

Neziskovka EPIC jde dokonce dál a tvrdí, že ani oříznutí konce IP adresy není dostatečné, neboť okruh identifikace je i tak zúžen na pouhých 256 (častěji spíše 254) možností z miliard. Google se brání tím, že spojováním IP adres a vyhledávaných výrazů pomáhá svým uživatelům nalézt to, co hledají, pak třeba stejné vyhledávané slovo v Evropě dá jiné výsledky než třeba v USA. Navíc tím dokazuje inzerentům, kolik různých lidí si na danou reklamu kliklo a že to třeba není opakovaně jeden a tentýž (to už jde o tzv. „click fraud“, tedy záměrné klikání z jednoho PC na tutéž reklamu, aby se jen napočítaly kliky a shrábly peníze).

Zásadní tedy v dohledné době bude, zda EU k vyjádření skupiny na ochranu osobních údajů zaujme nějaké rázné stanovisko, nebo to vyšumí do ztracena a IP adresa bude nadále pouhou trojicí čtveřicí bajtů. Do té doby asi nemá cenu něco dalšího řešit.