Rozdělme si prohnuté displeje na generace: První by byly ty, které jsou do konkrétního tvaru ohnuté výrobcem displeje a tento tvar už je pevně daný. Pokročilejší druhá nabízí ohýbatelný displej, ale finální produkt zpravidla ne - jeho výrobce displej ohne podle potřeby a zafixuje nebo vyztuží (míra ohnutí není libovolná a počet ohnutí patrně není neomezený). Třetí generací by byly uživatelsky ohýbatelné displeje a čtvrtou skládací.

V současnosti jsme u druhé a LG je pravděpodobně přesvědčena, že už tato se rozšíří natolik, že k její výrobě vytíží továrnu za $908 milionů dolarů. Právě tolik uvolnila na její stavbu. Díky tomu lze očekávat, že se v horizontu pár let v důsledku masové výroby náklady a tudíž i prodejní cena přiblíží klasickým pevným displejům.

Roadmapa Samsungu v roce 2013 očekávala nástup skládacích displejů již v roce 2016

Zatímco u televizorů používá LG technologii WOLED, tedy bílých OLED překrytých barevných filtrem (životnost barevných OLED při zobrazovacích požadavcích typických pro televizory není tak vysoká, respektive při zvyšování životnosti rapidně rostou výrobní náklady), tak u flexibilních displejů, jejichž rozměry a tudíž i výrobní náklady zůstávají v rozumnějších mezích, preferuje LG použití nativního barevného OLED.

Flexibilní displeje si postupně nacházejí cestu do smartphonů, chytrých hodinek a často je zmiňována i jejich budoucnost ve VR-setech. To by ale bylo poměrně komplikované, troufám si říct až zbytečné. Mezi okem pozorovatele a displejem je totiž optika a optika je tradičně konstruovaná tak, aby byla schopna zaostřit na rovinu, nikoli prohnutý povrch. Byť je konstrukce schopná zaostřit na prohnutý povrch možná (specifické asférické čočky), nebyla by patrně ani levná (asférické broušení, složitější návrh, který musí kreslit ostře i pro 4k rozlišení), ani lehká (optický materiál navíc). Troufám si proto říct, že jiná zobrazovací odvětví dostanou přednost.