Je historicky naprosto běžnou věcí, že pod různými značkami nalezneme zcela jiné produkty. To třeba některé objektivy Minolta Rokkor ze 70. let jsou ve skutečnosti z velké části opravdu Leica a naopak některé zrcadlovky Leica z té doby vytvořila Minolta. Obojí vzešlo z tehdejší spolupráce obou firem.

Stejně tak málokdo věří, že cokoli, co Sony prodává mezi objektivy a nese nápis Zeiss, je od Carl Zeisse. Mnoho těchto objektivů jsou původní Minolta AF objektivy z 80. až 90. let, jejichž optický design vytvořila Minolta ještě na manuálních Rokkorech, opět v 70. letech. A stejně tak vše, co Panasonic prodává pro Lumixy s logem Leica, také není Leica. Část ano, ale část ne. Zkrátka velké firmy na trhu s objektivy svoje jméno prodávají, protože značka je to, co prodává. A tak ve světě kolují spousty objektivů a přístrojů s nápisy jako Leica, Zeiss či Schneider-Kreuznach a přitom tyto produkty uvedené firmy ani nevytvořily, ani nevyrábí.

A je to vlastně úplně jedno. Jak dokazují moderní objektivy Sigma či jak dokazují už i mnohá levná jihokorejská skla Samyang či čínské kopie objektivů Canon, schopnost vyvíjet či vyrábět špičkovou optiku již dávno není vlastní jen těmto legendárním firmám. Konkrétně u Huawei P9 to Huawei komentuje slovy, že za duálním fotoaparátem stojí Sunny Optical Technology of China, ale dle „insider informací“ to Leica aspoň autorizovala. Co si pod tím představíte, už nechávám na vás.

Já osobně to beru tak, že Leica prostě prodala svoje jméno dalšímu subjektu. Neboť je veřejným tajemstvím, že kdo chce Leicu, musí sáhnout hodně hluboko do kapsy. To, co Leica sama vyvíjí a vyrábí, je drahé, bytelné a výběrové. Nikdo ani omylem nečekal, že Leica začala vyrábět pro Huawei pidiobjektivky pro smartphonové foto-modulky. A jestli ten modulek celý dělá ta či ona čínská firma, je nepodstatné. Důležité je jedině to, jak „to fotí“.