Zmiňovaná K750i uměla jako jedna z prvních z paměťové karty MemoryStick PRO Duo udělat normální disk. Jelikož se fotky ukládaly do standardní složky (DCIM), po připojení k iBooku se otevřelo iPhoto a fotky se do něj načetly – v roce 2005 jsem si neuměl představit  nic uživatelsky přívětivějšího. Stejně jednoduché to bylo i na dalším mém hloupém telefonu, pak ale přišly smartphony a já nějak nechápal, proč se jim říká chytré, když ve výměně dat jsou mnohem hloupější.

Centro umělo USB mass storage jen prostřednictvím utility třetí strany, oba telefony s Windows Mobile taktéž, iPod touch s iOS5 neuměl kopírování tímto způsobem vůbec a na každou blbinu jsem potřeboval iTunes. U Androidu 2.3 jsem přítomnost mass storage velmi uvítal, nicméně pak jsem zjistil, že se mi při každém připojení náhodně přeskupují ikony aplikací, občas i některá zmizí a objeví se až po restartu. Autoři systému si toho nejspíš všimli také, protože Android 4 pro jistotu už mass storage neumí a lze ho k počítači připojit pouze pomocí zcela nového protokolu, který už vážně řeší všechny problémy. Tedy řešil by, kdyby fungoval – na OS X je třeba použít speciální software od Google, ten ovšem po připojení zařízení od Samsungu padá a software dodávaný přímo z Koreje na PowerPC Macu nepustím. U posledního androidího telefonu jsem tak raději začal poslouchat hudbu z mp3 přehrávače a fotit zrcadlovkou, než řešit takovéto problémy. Dost ale bylo historické exkurze, teď mám BlackBerry Z10 a když z něj chci dostat data, můžu si vybírat.

USB

Stejně jako už BlackBerry se systémem 4.x i BlackBerry s desítkou umí z paměťové karty udělat USB mass storage. A stejně jako ve čtyřce ani v desítce nelze totéž udělat z vnitřní paměti. Důvod pro to je jednoduchý – ve vnitřní paměti se nachází citlivá data aplikací včetně aplikací samotných. I když se k těmto datům nelze mimo vlastní aplikace nijak dostat, není nic ponecháno náhodě a vnitřní paměť je jako disk nepřístupná. U BlackBerry stále vládne heslo “bezpečnost především” a jediná věc, kterou nelze softwarově žádným hackem obejít je prostě přestřižený drát. S tím bez výhrad souhlasím…

… nicméně paměťovou kartu nepoužívám, protože vnitřních 16GB flash paměti mi zatím stačí, takže momentálně je pro mě USB kabel nevyužitelný. Je to základní způsob připojení a je dobře že tu je, až dostatečně klesnou ceny 64GB karet a já se rozhodnu do Z10 nacpat celou svoji iTunes knihovnu, bude se hodit.

BlueTooth

Možnosti sdílení dat přes BlueTooth jsou naprosto standardní. Tedy – standardní podle toho, nač jsem zvyklý já, velmi nadstandardní pro lidi zvyklé třeba na iOS. Ať se o zbytečnosti odesílání souborů pomocí BT říká cokoliv, nikdo mě nikdy nepřesvědčí, že je lepší, když právě vyfocená fotka letí vzduchem na nejbližší BTS, následně mnohatisícikilometrovou spletí drátů na americký mailový server, jen aby vzápětí vykonala cestu zpět a skončila v jiném zařízení metr ode mě. To je blbost a může to 150x být funkční řešení, blbostí to zůstane.

BlackBerry má naštěstí poměrně dobře udělané sdílecí menu ve kterém lze prakticky u každého objektu vybrat, že jej chceme odeslat přes BT. “Téměř” říkám záměrně, protože stejně jako u všech svých předchozích telefonů bych si i tady zvládl představit nějaké vylepšení – například by mohl skrze BlueTooth jít odeslat zrovna označený text, jeho uložení do .txt souboru není žádná okultní věda a člověku by to ušetřilo jeden či dva kroky, které takto musí ujít sám, ale to už jsem prostě jen zbytečný hnidopich a snílek.

Dropbox

Co by určitě mělo o BB10 zaznít je, že před uživatelem nijak neskrývá soubory. Přímo v základu najdeme ikonku Správce souborů, prostřednictvím níž lze projít všechny uživatelské složky a s jejich obsahem činit, co se nám jen zlíbí. Přitom je interesantní, že žádná aplikace si nedovolí dělat v úložišti takový brajgl, jako je tomu na Androidu. Složky, které vidíte na prvním obrázku tam byly už po prvním zapnutí přístroje a jsou tam i teď, o měsíc a nějakých dvacet nainstalovaných aplikací později.

Pokud ve Správci souborů chytneme v levém spodním rohu ikonu Zařízení a posuneme ji poněkud doprava, dostaneme přístup k případně připojené paměťové kartě a také k nakonfigurovaným cloudovým úložištím. Totéž platí pro libovolný open/save dialog v libovolné nativní aplikaci. Není tedy třeba vůbec řešit, zda konkrétní aplikace umí či neumí ukládat do DropBoxu a zase z něj data načítat, umí to systém a tudíž to umí každá. Takhle si představuju integraci cloudu do mobilního systému a stejně jako jsem to v minulém článku napsal u BlackBerry Hubu – tohle zkusíte a pak už se jen divíte, že jste to někdy mohli používat jinak.

Samba

To nejlepší jsem si nechal na závěr: BB10 podporuje síťové sdílení pomocí SMB protokolu. Stačí v nastavení zadat heslo, zapnout šoupátkem “Přístup pomocí Wifi” příslušnou službu a rázem se vám na desktopu objeví ikona s jejíž pomocí se dostanete ke všemu uživatelskému obsahu vašeho BlackBerry.

Na Macu se ikona označující Samba share objeví prakticky ihned, na Linuxu to občas chvíli trvá, občas se neobjeví ani když zapálím temnou svíci a podříznu kohouta, ovšem to je čistě problém na straně Linuxu. Manuálně připojit jde vždy a kopírování čehokoliv, zejména pak fotek a videí je příjemně svižné zejména v porovnání s androidím Camera Upload do DropBoxu, při kterém fotky urazí cestu dvakrát kolem koule, než se objeví až v mém stolním počítači.

Přes Sambu je přístupná jak paměťová karta, tak i šifrovaná vnitřní paměť, obojí s právy uživatele telefonu, takže náhodné zabrousení někam mimo do citlivých dat je vyloučené.

---

Konečně mám smartphone, který stran datové výměny umí víc, než obyčejný hloupý telefon. Neschovává absenci základních věcí za bezpečnost (iOS versus filesystém) a zároveň nemá ve všem neskutečný bordel (Android versus filesystém). Cloudové služby integruje tak, že je radost je používat ale není to nezbytnost vynucená nefunkčností ostatních možností. Já nevím jak vy, ale já se musím zeptat – proč to nedělají i ostatní?