Přesvědčil jsem se o tom znovu a opět poměrně jednoduše, ač velmi pracně. Poslední týdny jsem trávil po večerech doháněním restů, což v mém případě znamenalo přípravu několika set digitálních souborů s příponou jpg/jpeg pro zpracování digitálním labem. Zatím se číslo zastavilo na krásných 601 fotkách, což s ohledem na volbu kvality a velikosti znamenalo, že ~2 tisíce Kč padly na vznikl zhruba 800 papírových fotografií. Tím se nejen završil cyklus s mnoha vstupy a jediným papírovým výstupem, ale jsem zase o něco klidnější: i kdyby mi dnes umřely všechny pevné disky a záložní DVD, mám(e) fotky na papíře.

Ale k věci. Jak jsem již na více místech naznačil, fotím vším možným, což protentokrát navíc umocnil fakt, že jsem zpracovával fotky, které sahaly až do poloviny roku 2013. Takže od 9×12cm velkoformátu, přes 56×56mm svitky z Flexaret, barevné i černobílé kinofilmové negativy, digitální snímky z fotoaparátů lepších, horších i hrozných až po můj vůbec první kinofilmák, plastový noname s plastovou čočkou honosně označovanou za 35mm f/5,6 objektiv a jediným časem závěrky 1/125 s.

Tenhle kompakt jsem po létech oprášil předloni. Focení s přístrojem tohoto typu má svá specifika. Máte jeden jediný pevný čas závěrky, maximálně můžete blýsknout. A jelikož film je sice pružný, přesto však nekonečně, tak pokud se rozhodnete na stejnou špulku filmu fotit jak večer v interiéru, tak přes den, v létě, venku ve městě, máte před sebou složitý úkol. Přirovnat by se to dalo takto: vezměte svůj smartphone, nastavte nejvyšší ISO, pevný čas závěrky 1/125 a foťte s tím.

Pro příznivce „analogu“ to vypadá asi takto: Ilford Pan 400 je vlastně lowendová varianta HP5+, skvěle pružný ISO 400 film, na který můžete fotit jako na ISO 200, ale také i třeba ISO 3200 a jsou masochisti, kteří z něj ždímají i ISO 6400 (RAF Pyro Methol = nejlepší přítel). Ale rozhodně tento rozsah nedostanete na jednu špulku, film se prostě volá s nějakým konkrétním nastavením. Jsa tedy obeznámen s časem závěrky 1/125 a světelnými podmínkami ve srovnání s clonou f/5.6, volil jsem nakonec pro vyvolání kombinaci Rodinalu ředěného někde kolem 1+100 (tj. ~3ml Rodinalu + ~300ml destilky) a semi-stand volání s časem zhruba „něco přes hodinu“. Prostě volání, které jsem tak nějak odhadl, že bude odpovídat ISO kolem 2500 až 4000 s mírným přihlédnutím, že některá venkovní políčka budou těžce převolaná. No, dopadlo to asi nějak tahle:

Díky schopnosti skládat expozice z vícenásobných skenů je 26 políček z 37 použitelných, a to poměrně dobře (samozřejmě v rámci omezení daných velikostí políčka a hodně velkým pushem filmu). Nyní o mnoho měsíců později, poté co jsem významnou část fotografií nechal zpracovat do formátu 9×13cm, zjišťuji, že tyhle podexponovaný převolaný kontrastní černobílý zrnitý podivnosti mají jednoznačně nejlepší atmosféru ze všech fotografií. Zdatně jim sekundují snad jen fotky z letitého 3Mpix kompaktu Pentax a výrazněji dosaturované snímky z Nikonu 1 (tak, aby evokovaly aspoň Kodak Gold). Ano je to jednoznačně subjektivní a nepoužitelné kritérium, ale krásně mi opět připomnělo, že dokud fotografie není na papíře, nemá smysl se bavit o tom, jak dobrá je či není. Ano, i papírová fotka je jen určitou interpretací původních obrazových dat, ale narozdíl od displeje všech zařízení, na kterých vám kdy kdo ukazuje fotky, ji máte pod kontrolou.

Není nad to, když prehistorický levný plasťák odvede lepší práci než jakákoli jiná foto technika, jen díky tomu, že veškerá omezení byla úžasnou shodou náhod ku prospěchu věci. Zatím teprve hledám postupy, abych něco podobného dostal ze smartphonu.