Určitě jste věděli následující:

• Je to film Christophera Nolana (toho, co natočil luxusní Inception!)
• Je to sci-fi Christophera Nolana (toho, co natočil luxusní Inception!!!)
• Je to natočené na 70 mm formát a bude to promítáno z pásu! 

Tak tedy, ačkoliv jsem vědomě ignoroval všechny další dostupné informace, moje očekávání nepřiměřeně narostla. Poněvadž jsem fanoušek 70 milimetrového filmu, a pravidelný návštěvník každoroční krnovské přehlídky filmů tohoto formátu, rozklikl jsem kdesi nějaké další specifikace a dozvěděl jsem se, že: 

• Je to natočené na 70 mm formát a bude to promítáno z pásu a ten formát je IMAX 65 mm 15 perf (15 perforací) 

Tento formát je dědicem staršího formátu zvaného VistaVision. Představíte si ho tak, že vezmete klasický film, na který se zaznamenávají snímky jeden nad druhým a perforace jsou po stranách (klasický film projíždí promítačkou svisle), otočíte ho na bok a snímky budete zaznamenávat vedle sebe jeden za druhým a perforace tedy budou nahoře a dole (jako na fotografickém filmu - tento typ filmu projíždí promítačkou vodorovně).

Této technologii se říká VistaVision a vyvinula ji firma Paramount Pictures pro 35 milimetrový film. A teď si představte, že to samé uděláte s 65 milimetrovým filmem. Klasické 65 mm políčko má šířku 65 milimetrů a výšku 5 perforací, když ho na pás nahrajete horizontálně, výška bude 65 mm a šířka 15 perforací! A to se nazývá IMAX 65 mm formát. Jde, zatím, o největší používané filmové rozlišení a nikde jinde než v IMAXU ho nenajdete. I klasická 70 mm, ač strčí do kapsy běžný 35 mm film, je proti tomuto megalomanskému formátu chudým bratříčkem.

(pozn: 70 mm a 65 mm formát jedno jsou - uvádí se jedno i druhé, ale technicky jde v obou případech o 65 mm) 

Odtud plynulo moje nadšení. Věděl jsem, že má IMAX digitální projekci ve velké kvalitě a rozlišení, ale lákal mě ten analog, ze kterého se bude promítat. 

V technických specifikacích filmu Interstellar uvidíte, že se uvádí v následujících formátech:

1. IMAX 70 mm, jenže v tomto formátu byla natočena jen část filmu, zbytek byl natočen na "anamorfní" 35 mm a zvětšen (blow up) do velikosti IMAX formátu. Pokud vás to zajímá, vysvětlím následující:
   • anamorfní 35 mm - představte si, že máte zadáno nacpat širokoúhlý záběr na 35 mm filmové políčko. jak to uděláte? Můžete:
     • a) použít normální kameru a zamaskovat horní a dolní pruh obrazu (fuj, ale vážně se to dělalo)
     • b) použít speciální kameru (Panavision, CinemaScope), která šířku obrazu stlačí tak, že se vejde na 35 milimetrové políčko. Na negativu je pak obraz po stranách stlačený a při projekci se musí speciálními čočkami roztáhnout. To byla před příchodem digitalizace běžná praxe.
       V případě Interstellaru pochopitelně platí, že B je správně.
   • zvětšenina (blow up) se může dělat mnoha způsoby, ale v případě Interstellaru tvůrci oskenovali 35 mm negativy 6k rozlišením a prohnali je digitálním remasteringem (DMR). Výsledek byl srovnán na šířku se 70 mm záběry a nahrán na filmový pás. V důsledku toho mají některé záběry jiný poměr stran než jiné - monumentální vesmírné pokrývají celé obří plátno (IMAX 70 mm), zatímco diskuse v dětském pokojíčku mají výrazné pruhy nahoře a dole (35 mm blow up). To pochopitelně není výtka, to je pouze konstatování faktu.
2. IMAX digital - pro tento formát byly negativy zdigitalizovány s 6k a 8k rozlišením. O střídání poměrů stran platí totéž, co bylo výše řečeno.
3. Klasická 70 mm - IMAX 65 mm 15 perf byl zredukován na tradičních 5 perforací. 35 milimetrové záběry byly zvětšeny, aby odpovídaly šíři 65 mm filmu
4. Klasické digitální projekce - vytvořeny z 4k a 8k skenů "velkých" negativů
5. 35 mm film - negativy o rozlišení 4k byly vytvořeny z 8k skenů původních velkých negativů

A co z toho plyne? Jednak, že vyprodukovat film na 70 milimetrový analog je hrozně složitá práce a plánovaní, ale hlavně to, že když půjdete na Interstellar do normálního kina, tak dostanete jen zlomek obrazové informace. Natož pak při domácí projekci. Analogem se samozřejmě těžko "kvantifikuje," ale když porovnáte maximální full HD, což je 2K s 8K digitálním IMAX na ohromném plátně, tak je to asi jako poslouchat koncert filharmonie "kelímkovým" telefonem. Uvědomíte si to třeba ve chvíli, kdy se bude drobná tečka kosmické lodi lesknout na pozadí ohromných Saturnových prstenců.

Tak tedy, sebral jsem odvahu, o půlnoci zasedl do narvaného sálu mezi pádla mobilních telefonů a kýble s popcornem a začal srovnávat svá přemrštěná očekávání s tím, co vidím na plátně. 

(na úvod hodnocení jedna podmínka nutná: pokud nepovažujete Inception za výborný film,
tak se mnou nejspíš nebudete souhlasit v ničem, co následuje)

 Pokusím se hodnotit a příliš neprozrazovat.

 Film je zvláštně roztříštěný. Střídá úplně blbé a geniální momenty, neustále přepíná (a nemyslím si, že úplně funkčně), mezi intimním dramatem a monumentální epikou, dětským pokojem, kukuřičným polem a pásy Saturnu. Dlouhé promluvy o fyzikální podstatě čehokoliv mi přišly jako koláž poslepovaná z "bulvárně" naučných magazínů. Interstellar trpí i "syndromem" odkládání naprosto samozřejmých dějových posunů - potřebujeme hlavního hrdinu dostat do vesmíru? Přesvědčujme ho. Pořád nechce? Vysvětlete mu, jak na tom záleží. Pořád nechce? Hrajte na city.... Až mi to připomnělo dialogy ze slabších děl Isaaca Asimova (promiň Davide :-)). Nakonec hlavní hrdina odletí a divákům se konečně uleví.

Inception, kterému se Interstellar v některých lepších momentech vyrovná, ale podle mě ho nikdy nepřekoná, pracovalo s motivy subjektivního a objektivního času. Interstellar překvapivě také a zrovna v tomto ohledu je excelentní. Všechna ta fyzika a vesmír jsou, skoro bych řekl, takové oslí můstky, které mají za cíl dostat hlavního hrdinu do situace, která je hlavním tématem filmu (a tím nemyslím osidlování planet) a která je velice silná a nehodlám jí prozrazovat. Snad bych to přirovnal k tomu, že hlavním tématem Inception také nebyl dobrodružný příběh o tom, že je nutno vnuknout cosi jistému miliardáři. Aspoň jak to vidím já.

Nepamatuji si film, kde by se ve mě tak často střídala touha odejít znechuceně z kina s nadšením a chutí zatleskat. Film je plný aluzí na různé klasiky. Zejména tedy zjevně na 2001: Vesmírnou Odysseu (a podle mě i na Star Wars a jiné). Je třeba ocenit, že obsahuje poměrně dost humoru, který vyrovnává chvílemi přehnanou patetičnost. Také oceňuji důsledné dodržování pravidla, že ve vesmíru je ticho. Skoro bych řekl, že až s ironickým pomrkáváním. 

Nakonec jsem odcházel s rozporuplnými pocity. Když jsem se podíval na hodiny a viděl, že jsou tři ráno a do postele se dostanu nejdříve ve čtyři a vida, že celý den se mnou zřejmě nic nebude, ptal jsem se, skoro jak hlavní hrdina Interstellaru: "Nepromrhal jsem tu jen čas, který bych mohl strávit s rodinou?" 

No jo, jenže já mám chuť to vidět znovu. 

(ale už proboha ne o půlnoci)