Já jsem se k fotografii na filmový materiál (někdy též z lenosti či ignorantství nazývané „analogová fotografie“) vrátil někdy kolem poloviny roku 2008, tedy před 7 lety. Tehdy ještě dobíhaly některé věci. Na trhu byl Kodak T-MAX 3200, dal se ještě celkem dobře sehnat i skvělý Neopan 1600 od Fujifilmu, ještě zhruba rok života zbýval legendě jménem Kodachrome, stejně tak nebyl problém splašit Kodak Plus X 125 či další speciální materiály jako Fotokemika EFKE IR820, kterému jeden náš čtenář věnoval vlastní článek.

Navíc to byla doba, kdy se dalo do určité míry tvrdit, že zrno filmů s citlivostí 3200 (ať už T-MAXu 3200, nebo Ilfordí Delty 3200, nebo Neopanu 1600 pushnutého na 3200) je menší než šum snímačů v zrcadlovkách, s jemným dodatkem, že tyhle filmy s T-zrnem (Delta a T-MAX) se dají v pohodě pushovat i k 12500 či 25000. Ilford na tenhle push doporučuje buď tekutou vývojku ILFOTEC DD-X nebo práškovej Microphen, „ráchat“ se to dá i v jiných vývojkách (temnakomora.cz tomu před 6 lety věnovala dva články, bohužel dnes už bez skenů fotek: #1, #2), ale rozhodně lze říci, že tohle byly spíše teoretické úvahy, protože ve formátu kinofilmového políčka ty fotky byly hodně kompromisní. Možná Delta 3200 @ 12800 ve svitku díky velké ploše políčka (v mém případě 56×56mm ve Flexaretě) měla šum na úrovni slušné, dynamický rozsah na úrovni odpovídající 16minutovému koupání ve vývojce typu Kodak X-TOL). Rozhodně bych ale už ani tehdy netvrdil, že ISO nad 6400 je rozumně dosažitelné s filmem či digitálním snímačem. 

Pryč je i doba parádních barevných negativů jako Kodak Elite Color či Fujifilm Superia 1600. Barevné negativy v posledních letech nechutně podražily, což souvisí i se zmenšováním objemů výroby. Není to tak dávno, co šla do aukce evropská továrna Fujifilmu: japonský výrobce vypadá, že odpadá ještě rychleji než de-facto krachlý Kodak. Moje oblíbená Portra 800 od Kodaku už také stojí kolem 300 Kč za 36 políček, i Fujifilm Superia X-tra 800/36 pomalu zvedá cenu, takže barevný negativ jsem už zavrhl a na rychlé barevné focení přešel na digitál.

Léta plynula a zatímco vývoj fotografických emulzí se už dávno prakticky zastavil, CCD/CMOS snímače šly mílovými kroky kupředu. Dnes už ty nejšpičkovější snímače dosahují podobné úrovně dynamického rozsahu, jaký se dá ždímat z filmu v kombinaci negativ-pozitiv, ale zcela jej předčí v rozlišení obrazu při srovnatelné velikosti snímače. Navíc je film stále dražší a dražší, zatímco je stále levnější a levnější koupit si digitální přístroj s daným snímačem: APS-C je za hubičku i s 24 megapixely, full-frame v podání bezzrcadlovek také značně zlevnil. Do toho vstupují další faktory jako mizerný kurz koruny a neustálé rozšiřování Evropskou unií zakázaných látek, která už značně omezila to, jakou chemii můžete nakoupit a tudíž jaké typy vývojek si můžete doma ukuchtit. Takže asi v rámci boje na lepší svět sice nelze v EU koupit chemikálie na výrobu fotografických vývojek (ano, dráždivé, jedovaté, nebezpečné), zato jsou stále v běžném prodeji farmakologické produkty a jiné prvky, ze kterých se stále vaří pervitin a jiné drogy. No, hlavně že ty dílčí části receptu nedráždí a nejsou jedovaté, že.

Jednoho dne - možná již v tomto desetiletí, možná v tom příštím - zjistíme, že kromě zbytků filmů z produkce Kodaku nám z větších firem vyrábějících černobílé materiály zbývá vlastně jen anglický Ilford a česká Foma. Věřím, že ty nejpevnější body jako Kodak Tri-X / T-MAX, Ilford HP5, FP4 a Delta a samozřejmě české Fomapany (často prodávané pod jinou značkou v jiných zemích) přežijí. Pokud nebude jejich výroba ztrátová, nebude důvod firmy potopit. Už nikdy se ale nevrátí vývoj nových materiálů ve velkém, už nikdy se nevrátí oblíbené materiály jako Neopan 1600 - ten skončil před zhruba 5 lety a nikdo na něm nedokázal navázat (tak jako se to stalo třeba u Polaroidu → Impossible Project).

Ještě dvě věci drží můj filmový optimismus. Tou první je to, že strategicky vyhmátnout dobu pro nákup obrovského množství nějaké materiálu s prazvláštní cenou evokující konec, ale ještě před ukončením výroby, se mi celkem daří. Tou druhou je - pro případ dalšího utažení opasků kolem fotografické chemie, kterou evropští ignoranti umí, existence netoxických vývojek umíchatelných doma, jako je třeba Caffenol sestávající prakticky jen z instantního kafe, prací sody a vitamínu C. Vším ostatním se dá do určité míry předzásobit, ač to v případě skutečně se blížícího velkého konce bude znamenat investici mnoha tisíc Kč (zhruba tolik, co by stála nová lepší digitální (bez)zrcadlovka). A také vyhrazení dalšího šuplíku na mrazáku.

Teď s odstupem let jsem rád, že jsem tu dobu ještě zažil, byť její zcela poslední závěrečný moment. Naštěstí není všem dnům konec a podobně jako před 100 lety s automobily, ani nyní nemohou digitální fotoaparáty zabít fotografování na film zcela. Ano, před 100 lety nebyl problém koupit si koňský povoz a v každé druhé vesnici byl kovář, který vám koně okoval, což je dnes spíše naprostá rarita, ale bez koňů se lidstvo, ani v kontinentální Evropě, stále neobejde. Stejné to je s fotografií a já jen tiše doufám, že všechny ty snímky z vesmírných sond jako New Horizons jsou zálohovány v nějaké fyzické podobě, tedy ideálně na filmový materiál. Protože moje důvěra v digitální svět a jeho schopnost skutečně dlouhodobého uchování dat nesahá dál, než kam dokážu dohodit 2,5palcové SSD.