Ochrana dětí před nevhodným obsahem, zneužíváním pedofily a podobně byla vždy na prvním místě při argumentování, proč je potřeba držet internet zkrátka. Základním problémem je ale fakt, že děti to před něčím takovým neochrání. Spíše to před jejich zraky skryje pravdu a děti pak nebudou na něco takového vůbec připraveny. Skrývání informací o tom, že někdo zneužívá nějaké děti, nikdy žádné dítě před zneužitím neochránilo a neochrání. Je to falešná záminka k cenzuře internetu, nyní navíc podporovaná snahou před dětmi skrývat pornografii obecně. Ostatně podívejte se na katolickou církev a to, jak se snažila zneužívání ve vlastních řadách zamést pod koberec.

Podle magazínu Psychologies prý každé třetí dítě ve věku do deseti let už vidělo na internetu nějaký pornografický materiál. To zní samozřejmě samo o sobě dost hrozivě na to, aby masy lidí takovou legislativu podporovaly. Je to tradiční hra na city, která spočívá v základní lenosti nebo neschopnosti či neochotě (nehodící se škrtněte) rodičů své děti patřičně vychovávat a spoléhat, že to za ně udělá stát a že to udělá správně (tak na to jsme se před několika desítkami let spoléhali také a nebyl to zrovna správný směr).

Britská vláda však chce, aby takový filtr nasazovali rovnou poskytovatelé připojení k internetu, a to tzv. „dobrovolně povinně“. V první fázi se počítá s tím, že poskytovatelé budou toto dělat sami a aktivně. Pokud odmítnou, nastane fáze druhá, ve které se jim to prostě nařídí. Vlastník připojení k internetu bude mít možnost požádat o odblokování stránek s takovým obsahem, takže by nešlo o zas až tak striktní cenzuru, jakou nyní praktikují někteří naši poskytovatelé připojení, když filtrují internet na základě „seznamu britských jeptišek“ (Internet Watch Foundation).

Tamní asociace poskytovatelů připojení k internetu (ISPA) se již nechala slyšet, že takové řešení by bylo velice nákladné a technicky těžko proveditelné. Jenže spoluzakladatelka charitní organizace Safemedia Miranda Suit se nenechala vyvést z míry a tvrdí, že to proveditelné je, neboť poskytovatelé již nyní poté, co na ně vláda zatlačila, filtrují přístup k dětské pornografii (a to právě na bázi „seznamu britských jeptišek“). Z toho celkem jasně vyplývá, že by se seznam jednoduše rozšířil, či spíše by vznikl další. Otázkou je, zda by se stejně jako v případě listu Internet Watch Foundation opět nikdo nedozvěděl, co je vlastně filtrováno.

Není ani zřejmé, jak by vlastně docházelo ke zpřístupňování takto blokovaných stránek „na vyžádání“ („opt-in“). Ví se jen, že by vlastník připojení žádal přímo svého poskytovatele. Trošku to naráží na ochranu soukromí a i když poskytovatelé jsou už nyní snadno schopni zjistit, který z jejich zákazníků brouzdá po webech s pornografickými materiály, nyní by to měl takřka „černé na bílém“. Otázkou jen zůstává, zda se budou muset uživatelé internetu v Británii ptát i strýčka Googla, aby jim ve vyhledávání obrázků vypnul bezpečné vyhledávání a zda budou muset přitom nějak dokládat svůj věk. Nebo že by to Britové vyřešili rovnou blokováním Google? Nakročeno k tomu rozhodně mají, hudební průmysl byl možná jen předvoj.

Je tu pochopitelně otázka, zda má poskytovatel připojení vůbec právo zkoumat, které stránky si jeho zákazníci prohlížejí, neboť je to stejné jako s poštovními zásilkami, do nichž by přepravce také neměl nahlížet − pravda, pomíjíme, že jim to již často nařizují zákony vytvořené zjevně se stejným cílem jako tento – sledovat chování občanů a zajišťovat, aby se nedostali k „nepatřičným informacím“. Zároveň je potřeba dělat mediální „haló“ na téma „děti“, „pornografie“ (ideálně tyto dva výrazy spojovat) a „terorismus“ (i když ten už nyní ve stínu dvou prvních zmíněných tak netáhne), aby občané sami podporovali omezování svých vlastních svobod v rámci lepších zítřků. Jediné nebezpečí, které by mohlo hrozit, je, že se tento „mor“ skrze Evropskou unii rozšíří i do ostatních států. V Británii možná neví, co jsme tu měli před několika desítkami let, zdejší občané by na to přeci jen ještě mohli být trochu více hajsavější. Uvidíme.