Nicméně tento rozsudek se netýká filmů či hudby. Nejvyšší indický soud se zabýval případem univerzitních copyshopů, kde si studenti mohou kopírovat materiály na jednotlivé univerzitní kurzy, a to včetně částí komerčně prodávaných publikací. Soud to vidí tak, jak zaznívá v nadpisu, tedy že na copyright není ani svaté právo, ani není nevyhnutelný.

Zdůvodnění je takové, že použití copyrightovaných materiálů pro výuku je férové, ať už je realizováno samotnými jednotlivci, nebo organizováno (v tomto případě danou institucí - univerzitou). Nutno přiznat, že tato praktika sestavování materiálů na daný předmět i z běžně prodávaných knih je poměrně rozšířená i po světě (včetně České republiky) a obecně platí, že ji vydavatelé učebnic a knih nemají rádi. Obvykle požadují určité licenční poplatky odvíjející se od počtu kopírovaných stránek, když překročí nějaký limit.

Tento konkrétní indický případ se týkal malého copyshopu Rameshwari Photocopy Services licencovaného univerzitou v Delhi, který byl zažalován řadou vydavatelů, a to včetně Oxford University Press a Cambridge University Press, a to pro neplacení licenčních poplatků. Žaloba pochází z roku 2012. Nynější rozhodnutí soudu je tedy takové, že pokud je to pro studijní účely, nemusí copyshop licenční poplatky odvádět. Ostatně copyshop jen šetří studentům práci, kterou by jinak kopírováním realizovali sami. Soud ve verdiktu mimo jiné uvedl, že zde není přirozené právo autorů k absolutnímu vlastnictví jejich díla. A copyright jako takový prý má sloužit k tomu, aby znalosti zvyšoval, nikoli omezoval.

Jak se dalo předpokládat, majitelé práv na rozsudek reagovali mimo jiné konstatováním, že může omezit dostupnost výukových materiálů v Indii. Moc by mě ale zajímalo, jak to v době internetové chtějí zařídit.