Infinity Fabric můžeme chápat jako jednotné řešení, které slouží jak pro komunikaci jednotlivých částí čipů vzájemně, tak pro komunikaci s vnějškem (samozřejmě jen v případě připojení dalšího zařízení podporujícího externí komunikaci přes infinity fabric). V případě grafických čipů jde ale o něco složitější situaci, protože ty - krom primární rychlé sběrnice - využívaly pro dílčí lokální komunikaci další různé protokoly. To je s Infinity Fabric rovněž minulostí. Ta je totiž sama o sobě škálovatelná, takže není problém pro méně náročné prvky omezit propustnost (a komplexnost návrhu) potřebám nenáročného obvodu a na druhé straně čipu rozšířit propustnost na plných 512 GB/s pro plné využití potenciálu dvou 2GHz HBM2 čipů.

Když AMD vydala první produkt s Infinity Fabric, procesorové jádro Zen, respektive procesory Ryzen, vyšlo najevo, že takt této sběrnice je odvozen z taktu pamětí (DDR4) a zároveň je nezávislý na taktu procesorového jádra.

S GPU Vega se ale ukázalo, že nejde o danou vlastnost samotné sběrnice, ale volbu. Grafické jádro Vega má totiž oddělené frekvence (clock domains) pro samotné GPU jako takové, pro sběrnici Infinity Fabric a pro řadič HBM2 pamětí. Každá část může běžet na vlastním taktu. Můžeme jen spekulovat, jaké důvody za tímto rozhodnutím stály, ale alespoň jeden potenciální se nabízí.

Je jím spotřeba v nízké zátěži. Pokud je sběrnice nezávislá na taktech pamětí, může být její takt a tudíž i spotřeba regulována přesně podle aktuální spotřeby, nikoli diktována specifikacemi a limity pamětí. Radeony RX Vega mají ve 2D zhruba poloviční spotřebu oproti Radeonu Fury X, při přehrávání videa na YouTube je rovněž spotřeba o 10 wattů nižší (na úrovni Radeonů RX 500, které pro její snížení implementovaly třetí stav pro paměti), o více než 40 wattů nižší oproti Fury X při přehrávání Blu-ray a zhruba o pět wattů nižší při připojení dvou monitorů.