Tento článek je v podstatě reakcí a příspěvkem k diskusi, kterou otevřeli dva studenti brněnské právnické fakultě na téma licenční kontraktace v případě počítačových programů ve studentském časopise OCTOPUS¹. Jeden z těchto příspěvků jsme přetiskli i na CD-R serveru (M. Strnad: Pirátský shareware aneb chybovat je lidské). Autoři zde v podstatě nastínili, podle jejich názoru, zásadní problém šíření programů typu shareware a freeware prostřednictvím internetu a jeho právní výsledek jako nelegální šíření. Článek se zde pokusím rozebrat a vysvětlím v čem autoři, i jako studenti právem dotčení, chybovali, protože to je zcela zásadní pro způsob sjednávání smluv prostřednictvím elektronických médií.

V případě, že se pokusíme z Internetu stáhnout program, který je označován jako freeware nebo shareware, bude třeba, i když jde v podstatě o program šířený bezplatně (výjimkou je zaslání pohlednice autorovi či jiné symbolické plnění), sjednání jisté smlouvy, která bude takovéto šíření autorského díla (počítačový program jako dílo literární) odůvodňovat - upravovat. Touto smlouvou je právě licenční smlouva tak, jak je upravována autorským zákonem (z. č. 121/2000 Sb.), protože tou poskytuje autor nabyvateli právo dílo užít; ne tedy zákoníkem obchodním (ta se vztahuje na předmět práva z průmyslového vlastnictví, patenty, ...). Tato licenční smlouva pak bude klasickým dvoustranným právním úkonem podle občanského zákoníku, který reguluje její podstatné náležitosti. V tom právě spatřují autoři zmíněného článku problém. Za prvé by podle jejich názoru bylo vhodnější, pokud by takovéto udělení práva bylo možno učinit pouze jako jednostranný právní úkon podle autorského zákona tedy autor by nemusel právo užít udělovat pouze smlouvou. Za druhé pak napadají takový případ sjednání licenční smlouvy pro případy shareware a freeware jako ve většině případů neplatný. V klasickém případě submit formy uživatel odklikne po přečtení licenčních podmínek příslušný formulář, popř. slíbí, že si podmínky přečte v příslušném souboru readme a pak si program zkopíruje na svůj počítač - stáhne. V tom autoři vidí za prvé nedostatek v určitosti právního úkonu podle §43a občanského zákoníku (nabídka - offerta musí být určena jedné nebo více určitým osobám, což v případě webových stránek nemá být možné). Za druhé je problémem, že takovéto ujednání - nabídka na webových stránkách není offertou podle OZ, ale pouze výzvou k podávání návrhů (invitatio ad offerendum). Chybí tedy akceptace a podstatné náležitosti právního úkonu určitost a smlouva je tudíž neplatná a
program je stažen bez právního titulu a může zakládat možnost žaloby a nejlepším řešením je novelizace autorského zákona.

Ač může tato úvaha znít velice přesvědčivě je špatná a je třeba vysvětlit proč.

Ustanovení na webových stránkách je opravdu jenom výzvou k podávání návrhů a ne samotnou offertou, přesto však k uzavření smlouvy dojde. Offertou nabídkou podle OZ je až samotné odkliknutí formuláře submit formy, ale autor pak tuto offertu akceptuje, a to tím, že umožní stáhnutí programu ze svého počítače do počítače uživatele. Nejde zde o běžnou akceptaci, ale o akceptaci konkludentní nebo jak se používá v obchodním právu akceptaci reálnou. Stačí totiž pouhé umožnění stáhnutí, aby bylo možné brát smlouvu za uzavřenou reálně. OZ toto reguluje v odstavci prvním §43c: Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen, nebo jiné její včasné jednání z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. Problém, který by se zde mohl vyskytnout je dostatek vůle na straně poskytovatele licence autora. Podobný,
případ by byl v případě prodejních automatů na kávu, ale i nakupování v supermarketu. Nesjednávám zde totiž smlouvu s prodavačkou Janou Novákovou, ale např. s Delvitou a.s. Dotyčná prodavačka tuto vůli reprezentuje, tak jako ji reprezentuje prodejní automat nebo formulář na webové stránce. Dá se říct, že poskytovatel systém svou vůlí jakoby přednabil a ten ji pak pouze využívá. Uplatní se zde též důležitá zásada pacta sunt servanda, kdy je nutno respektovat poskytovatelovu vůli udělit možnost užití díla i
prostřednistvím automatického zařízení.

Za druhé budeme muset zvláště v případech kontraktace prostřednictvím Internetu řešit otázku určitosti osoby vůči níž je úkon směřován. Nemohu zde souhlasit s kolegy článku, kteří tvrdí, že požadavek určitosti není splněn není identifikována osoba. Vždy si totiž danou webovou stránku dané ujednání prohlíží konkrétní určitá osoba, která sice není jednoznačně identifikována (pokud nebereme v úvahu zjištění adresy odkud se uživatel přihlašuje), ale to v podstatě není ani ve zmíněné samoobsluze. Musíme mít však na vědomí, že vždy jde o jednu a tutéž určitou osobu, která je schopna určitě činit úkony, i když prostřednictvím jistého automatizovaného systému (stejně jako určitá osoba stojí před automatem na kávu) a jedná i na dálku. V porovnání určitě nejde o z učebnic známý případ Římana arbitra elegans Petronia, který rozhazuje do neurčitého davu penízky neurčitým osobám (nemůže jít tudíž o smlouvu, penízky jsou ale z právního hlediska derelikovány a tudíž vhodné k efektivní okupaci).

Závěrem můžeme shrnout, že v případě stahování počítačového programu jako freeware či shareware jde o platně sjednanou licenční smlouvu podle autorského zákoníku
se všemi jejími náležitostmi. Tím se pak také nabyvatel bude muset řídit. Tato smlouva pak může být v jistém smyslu úplatná (zaslání pohlednice autorovi..) a pokud by tato odměna nebyla splněna, šlo by o porušení smlouvy. Může jít také o licencční smlouvu bezúplatnou, pokud tak bude výslovně stanoveno (§ 49 odst. 2(b) ). Pozor bude
třeba dát na to, zda v ujednání je též právo podlicenční (většinou ano) tedy zda nabyvatel sám bude moci dílo dále šířit, jinak by toto mohlo být porušení smlouvy a zákona.

Jiří Buryan