Diit.cz - Novinky a informace o hardware, software a internetu

Lorne Trottier kupuje Matrox

Jeden z původních zakladatelů se rozhodl koupit 100 % Matroxu. Rozhodl se společnosti a jejím zaměstnancům zajistit stabilitu a financování dalšího chodu…

Matrox založili v Kanadě roku 1976 dvě osoby, Lorne Trottier a Branko Matić. První grafickou kartu společnost připravila roku 1978. Zajímavější a známější je ovšem novodobá historie společnosti. V roce 1993 byla vydána Impression Plus s čipem Athena R(1/2), která už podporovala nějaké prvky 3D akcelerace. Jejím vývojem později vznikla věhlasná Matrox Millenium (I) a herní varianta Mystique. Karta byla „herní“ spíš v tom smyslu, že měla být cenově dostupná hráčům - u její hardwarové výbavy bylo znát, že vzešla z profesionálního čipu, takže chyběly technologie jako filtrace textur, mip-mapping, vertex fogging a alpha blending. Čip běžící na 50 MHz navíc potřeboval pro vykreslení jednoho pixelu dva takty (v jednom zpracoval barvu, ve druhém osvětlení), takže to byl po stránce hrubého výkonu spíš takový leštič asfaltu.

Matrox Millenium II opět mířila na profesionální trh a aby si Matrox zajistil zákazníky z řad hráčů, vyráběl karty m3D postavené na čipech koupených od PowerVR. Ty už se herně využít daly, vybavené byly dobře a přes úzkou sběrnici a malou paměť díky využití tile-based architektury dokázaly nabídnout 25-30 FPS v Quake II při 512×384 (pokud nepatříte k pamětníkům, pak vězte, že to bylo dost obstojné). Vznikl i refresh Mystique doplněný číslem 220, ale prakticky se nelišila od původní karty.

Matrox M 3 D

m3D

Zlom nastal až v roce 1998, kdy došlo na řadu G. Zahájily jí karty Productiva G100 a Millennium G200 a ač by se mohlo zdát, že šlo o podobné produkty, opak byl pravdou. G100 stála jednou nohou v minulosti, šlo v podstatě o starší architekturu, která měla vyřešené nejpalčivější problémy, ale i tak mnoho nenabízela a bylo jí možné chápat jako řešení pro kancelář nebo domácí počítač, kde se 3D moc neužije (pokud se nedokoupil akcelerátor od Power VR nebo 3Dfx). G200 už byla jinačí káva. Nová 128bit architektura vybavená WARP jádrem (programovatelný procesor používaný např. jako triangle setup) a podporou 32bit renderingu poskytovala hodně možností a hlavně na svou dobu docela použitelný 3D výkon. Pokud n3D zvládla uakcelerovat Quake II na závratných 25-30 FPS v 512×384, pak G200 dokázala podobné FPS vytáhnout i v 640×480 nebo 800×600.

Na špičku 3D akcelerace se ale Matrox dostal teprve s Millennium G400. Ta byla zajímavá výkonem (díky dvěma pixel pipeline, dvěma WARP jádrům a 256bit architektuře), technologickou výbavou (Environment Bump-Mapping, trilineární filtrace, anizotropní filtrace), ale i obrazovou kvalitou jak ve 3D (technologie VCQ2 umožňovala interně použít 32bit rendering i u her, které jej v nastavení nenabízely), tak ve 2D. To umocnil tzv. dual-head - nezávislý výstup na dva monitory (nebo monitor a televizi). O čem se příliš nevědělo, byl fakt, že karta zvládala trilineární filtraci a mutlitexturing zároveň (na snímku vpravo). Například taková Riva TNT2 při tomto nastavení ve skutečnosti trilineární filtraci nepoužívala (jen bilineární + mipmap dithering - na snímku vlevo) a přesto nedosahovala vyššího výkonu.

G400 vyšla i ve výkonnější variantě MAX, ovšem nebyla levná a nekralovala dlouho, výkonnostně ji překonala GeForce 256 od Nvidie. Tím ustaly Matroxu příjmy a vývoj se zpomalil. Pomineme-li ořezanou G450, která nebyla rychlejší a G550, která de facto jen zvýšila počet texturovacích jednotek (a zhoršila kvalitu analogového výstupu). Matrox pravděpodobně plánoval využít WARP jader (což byly programovatelné RISC procesory) pro implementaci TnL, ale na to nikdy nedošlo, softwarové oddělení bylo míle daleko za hardwarovým. V té době se Matrox začal profilovat spíše jako firma nabízející multimediální produkty a karta s kvalitním obrazovým výstupem (byť první revize G550 byly v tomto ohledu hrůzné), což je v podstatě zaměření, které si společnost udržela dosud. Ve sktuečnosti šlo o „afterthought“, zpětně přilepenou myšlenku, která vyšla z faktu, že ačkoli všichni ostatní výrobci Matrox o míle předběhli po stránce 3D výkonu, po stránce obrazových výstupů měla jistý náskok. Netrval však dlouho, totéž nabídl ATi Radeon VE neboli Radeon 7000.

Parhelia 512

Po roce 1999 se společnost se na několik let odmlčela a slyšet o ní bylo až v roce 2002, kdy vydala Parhelii. Nekompromisní řešení pro 2D a téměř špičkové řešení pro 3D. Téměř. Hrubý výkon karty byl o něco nižší než u tehdy nejvýkonnější GeForce 4 Ti, ale v okamžiku, kdy došlo na anti-aliasing, neměla Parhelia konkurenci. Anti-aliasing (FAA) se šestnácti vzorky na pixel při minimálním propadu výkonu byl fajn. Ovšem nefungoval vždy. Problém byl pomalejší anizotropní filtr, ovšem na to se ještě v době vydání tolik nehledělo.

Hledělo se ale na jiné problémy. V první řadě na extrémní cenu, která by ještě při vydání byla akceptovatelná, ale vydání Radeonu 9700 PRO pár měsíců poté (který byl rychlejší, lépe vybavený a levnější) posunulo kartu do kategorie „pro blázny a fanoušky“. Běžné uživatele odradily i další kauzy. Tak například výkon, který se odvozoval od taktovacích frekvencí. První avizované takty měly být 250 MHZ pro jádro a 300 MHz pro paměti. Při oficiálním vydání však byly uvedeny pouze 220 MHz pro jádro a 275 MHz pro paměti a reálně prodávané karty měly nastaveno 207-217 MHz pro jádro a 259-271 MHz pro paměti. Zkrátka to vypadalo, že byl problém s dosažení avizovaných hodnot a každá karta byla z výroby manuálně nastavena na maximální stabilní takt, který byl prakticky vždy nižší než oficiální hodnota. Ne vždy fungující šestnáctivzorkový anti-aliasing, zpětné zrušení původně přítomné podpory pro DirectX9 vertex shader a další drobnosti Parhelii pohřbily.

Prosakovaly informace o tom, že Matrox vydá novou revizi, která problémy vyřeší, ale to trvalo příliš dlouho, celé dva roky. Nezdá se, že by oprava čipu mohla zabrat tak dlouho. Šlo o vyřešení kompatibility anti-aliasingu, podporu AGP 8× (o ní se mluvilo už před vydáním původního modelu, ale nedošlo na ní) a dosažení původně avizovaných taktů. Problém patrně spočíval v tom, že Matrox čekal, až se vyprodají čipy z původní revize, což - s ohledem na hrozný poměr cena / výkon trvalo dlouho.

Poslední skutečně vážně míněné čipy od Matroxu byla tzv. Parhelia LX, což byly cenově dostupnější (a pomalejší) deriváty Parhelie, které byly v podstatě polovinou výkonnějšího čipu.

Matrox logo

G550 s PCIe - jeden z četných recyklátů

V roce 2005 již bylo jasné, že osud Parhelií bude ještě horší než osud G400. Obojí byly schopné a zajímavé karty, které se ale na trh dostaly příliš pozdě (Parhelia byl navíc dost těžký porod). G400 zabila GeForce 256, Parhelii zabil Radeon 9700 (PRO). Následně už Matrox vydával deriváty a recykláty starších produktů určené k profesionálnímu nasazení. Společnost v podstatě žila z někdejší pověsti, ale ani nešlo udržet věčně. Zhruba o pět let později se tržní podíl společnosti dostal pod 0,1 %, takže tato značka začala vypadávat z grafů, přehledů a zpráv analytických firem.

Koncem roku 2014 již Matrox uznal, že s >10 let starými čipy už není schopný nabídnout ani standardní možnosti obrazových výstupů, natož něco navíc, díky čemuž by si mohl udržet zákazníky, když už ne získat nové. Začal proto kupovat GPU od AMD, neboť i low-endové produkty této značky umožňovaly na jedno GPU připojit až šest nezávislých monitorů, zatímco GPU Matrox skončila na 2-3. Poslední zpráva, kterou jsme o této značce publikovali, hovoří o kartě s devíti výstupy. Ty však podle všeho nebyly nezávislé, ale šlo o rozřezání jednoho velkého obrazu, který mohl být posílán na devět obrazovek uspořádaných v matici 3×3 nebo 9×1. Problém byl, že Matrox si za podobná řešení účtoval částky, při kterých bylo levnější koupit dva nebo tři low-end Radeony s Eyefinity a dosáhnout podobných možností.

Matrox C 680 Six Output Graphics Card Setup

Matrox C-series aneb Radeon s Eyefinity pod kapotou

Společnost Matrox má v současné době 700 zaměstnanců a zkládá se z divizí Matrox Graphics, Matrox Imaging a Matrox Video. Během let se dokázala přetransformovat tak, že není závislá primárně na prodejích grafických karet - což už by ani nešlo. Přesto si od ní produkty s bezmála dvě dekády starými GPU jako G450 a G550 stále můžete pořídit. Nelze ovšem hovořit o laciné nostalgii, řeč je o částkách od dvou set do tisíce dolarů.

Nyní celou společnost odkoupil Lorne Trottier (*1948, na snímku), jeden ze zakladatelů. Z poměrně abstraktní tiskové zprávy je znát, že má zájem na stabilizaci firmy a zajištění chodu do budoucna. Objevují se spekulace, že by toto řešení mohlo umožnit odejít druhému z šéfů na penzi.

Tagy: 
Zdroje: 

Diskuse ke článku Lorne Trottier kupuje Matrox

Úterý, 17 Září 2019 - 14:00 | Martin Dohnal | Matroxky byly vždycky drahé karty, je fakt že...
Pátek, 13 Září 2019 - 11:41 | Psycho1000 | Nejvic zabavy jsem s tim zazil v pozdejsich...
Čtvrtek, 12 Září 2019 - 15:13 | Tom | taky jsem měl gamu s Tesla SP-210T + 3,5"...
Čtvrtek, 12 Září 2019 - 09:27 | Panoramix0903 | Ja som bol zaťažený na Matrox Millenium PCI....
Středa, 11 Září 2019 - 14:28 | BlackRider | Ten mel spoluzak :). Bratranec pak trochu pozdeji...
Středa, 11 Září 2019 - 14:14 | WIFT | Hezkej sled :) Já začínal na 386SX/33 se 2 MB RAM...
Středa, 11 Září 2019 - 13:50 | Jirka1 | Já měl s G200 jen 1600*1200 na 20" CRT...
Středa, 11 Září 2019 - 10:10 | Max Devaine | Jo, už jsme dědci, ty samozřejmě větší :) Zdar...
Středa, 11 Září 2019 - 08:42 | David Ježek | Ach ta nostalgie, G200 jsem měl v PC (s P3-550@...
Středa, 11 Září 2019 - 06:51 | ventYl | aha, takze to bolo ovladacmi. mal som niekolko...

Zobrazit diskusi