Svěží vítr přichází ze Severního Porýní-Westfálska, odkud přichází se změnou pokynů pro tamní soudnictví sám vrchní státní zástupce, o nichž se s veřejností podělil jeho mluvčí Axel Stahl. Dle nových materiálů by se do budoucna měly soudy zabývat pouze těmi, kdož sdílí ve velkém (či za účelem zisku). Limit je přitom definován poměrně benevolentně, limit, pod kterým „jste v pohodě“ je 3 000 €, kam se dle doporučených propočtů vejde 2 999 hudebních skladeb, nebo 199 filmů, kdy vás ruka zákoná nechá bez povšimnutí. Pouze sdíleče většího rozsahu si pozve „na kobereček“, případně do soudní síně.

Jedna hudební skladba je tak v materiálech ohodnocena na 1 € a film na 15 €. Ale pozor, filmy nebo alba, která jsou čerstvě v kinech nebo na pultech prodejen se takto benevolentně posuzovat nebudou, pokud bude daný občan sdílet nový film, který právě přišel do kin, nebo nové album nějaké slavné kapely, ohodnocení padá a soudce může přistoupit k daleko tvrdším propočtům a 3 000€ limit vezme za své velmi rychle.

V zásadě tedy platí: sdílíš novou pecku, vyřídíme to s tebou nadále rychle a tvrdě jako dosud. Sdílíš-li ale nějakou starou věc, která se třeba už ani neprodává, nebo jí v hypermarketech dávají zdarma při odběru více než 10 rohlíků, pak tě necháme žít, pokud to nepřeženeš (= nepřelezeš limit). Jedná se ale i tak o výrazný obrat v „protipirátském tažení“ u našich západních sousedů, který navíc evokuje jistá zamyšlení.

V tomto kontextu pak totiž vypadá velmi divně případ známého mladíka, kterému za sdílení Simpsonů (ano, JEDINÉHO filmu, který jistě neuploadnul více než 200×, i když pravda, zde šlo o film čerstvě v kinech) hrozila mnohamiliónová pokuta a byl rád, že to uhrál dohodou na pár desítek tisíc, přičemž byl příslušnými organizacemi živícími se takovými případy vláčen v médiích dosti nevybíravým způsobem (zejména pokud to srovnáme s jistými poslanci řídícími pod vlivem auto, nebo jistými jinými politiky, kteří po nejmenovaných incidentech fungují dále jakoby se nechumelilo).

Stejně tak se musíme zeptat, jak se to tedy na západ od nás má s vyčíslováním škod. Protože představa, že nasdílím 200 filmů (nebo 200× jeden film atd.), kde každý z nich má hodnotu ~370 Kč, nebo nasdílím cca 200 hudebních alb (nebo jedno album tolikrát, atd.) přibližně stejné hodnoty, pak jistě páchám škodu v definované výši necelých 74 000 Kč, což nám přijde poněkud zvláštní. Pokud nové předpisy připouštějí možnost, že jedinec může způsobit majitelům práv škodu v této nemalé výši a dále, že takových jedinců bude v zemi kupříkladu 10 000, pak celková škoda ve výši 740 miliónů Kč zůstane nepotrestána, protože se vejde do zákonem stanoveného limitu. Tak trochu to sice připomíná „množství větší než malé“ u marihuany, ale dle mého to sděluje jednoznačně jeden fakt: způsob oceňování hudebních a filmových děl je založen na dávno nefungujících propočtech, nemá nic společného s reálnými náklady, jen mizivý zlomek z těch 10 000 lidí by si filmy skutečně za dané ceny koupilo a Německo je zemí, která to nyní oficiálně potvrzuje.

Celé to ale asi bude možná ještě trošku jinak: Němcům asi někdo dal do ruky tu správnou kalkulačku a oni si konečně spočítali, že kdyby měli žalovat každého, kdo někde někdy něco sdílel, pak je drtivá většina národa dávno za katrem, nehledě na to, že by se stát totálně zhroutil (protože by všichni seděli, nikdo nepracoval) a ostatně projednávání těchto desetitisíců (statisíců?) kauz u soudu by totálně zahltilo soudní systém. A to vše jen proto, že „patnáctiletý trouba“ slyšel skvělej song, chtěl se o to podělit s jiným „troubou“ a provedli to přes bittorrent.

I sám pan Stahl přiznává, že jsou doslova zaplaveni těmito drobnými žalobami, kterých jen v jejich zemi leží na soudech a zastupitelstvích již více než 25 000 jen za posledního půl roku. Navíc pokud je třeba pachatele zjistit z IP adresy, tak si tamní internetoví provideři účtují za zjištění takové informace typicky 17 € za hodinu, což při objemu zmiňovaných desítek tisíc žalob dělá neskutečně velké peníze. Osobně mi to připadá, že panu Stahlovi a dalším, kteří mají moc měnit pravidla, pomalu dochází, že se to začíná čím dál více podobat Salemskému honu na čarodějnice, který je z politického hlediska velmi nebezpečný. Až takový průměrný Němec totiž zjistí, kolik z jeho peněž šlo na výdaje za tyto soudní spory jen proto, aby byl jeho synovec odsouzen na nasdílení jednoho (navíc třeba trapně klišoidního) filmu k nějaké pokutě/prospěšným pracem, pak si hodně rozmyslí, co bude v budoucnu házet do té které urny :-).

Každopádně od této chvíle nemá hudební/filmový průmysl šanci svou silou požadovat pro internetových providerech ke zjištěným IP adresám drobných sdílečů jejich skutečná jména/adresy, dodává Christian Solmecke, právník z firmy Wilde & Beuger, zastupující v současné chvíli na 500 těchto drobných sdílečů v soudních přích s hudebními vydavatelstvími.

Asi netřeba dodávat, že německý hudební průmysl je „vzteky bez sebe“ a tuto změnu odmítá akceptovat.