Realita je taková, že existuje dvojí značení násobků čísel užívaných v souvislosti s datovou kapacitou. Základní jednotkou je jeden bajt (anglicky „byte“, česky se skutečně používá výraz „bajt“ a není to vůbec špatně), který se skládá z osmi bitů. Pokud hovoříme o tisíci bajtech, podle soustavy SI bychom správně měli psát 1 kB, pokud o miliónu bajtů, pak je to podle soustavy SI 1 MB, atd. Problém je, že v počítačovém světě se u některých druhů datových úložišť nepoužívají násobky 1 000, ale 1 024. Těch 24 bajtů rozdílu je celkem zanedbatelných u kilobajtů, ale pokud násobíme dále, začínají se ty „drobné“ vršit a rostou rychleji, než by mohlo být milé (1 KiB je větší oproti 1 kB jen o 2,4 %, ale takový 1 TiB je skoro o 10 % větší než 1 TB a 1 YiB je dokonce o 20,9 % větší než 1 YB – další předpony už nejsou, nicméně o více než dvojnásobek by se jednalo u čísel 2³⁰⁰ vs. 10⁹⁰, které jsou na „stejné úrovni“ jako YiB–YB nebo TiB–TB, apod.).

Aby se zabránilo zmatení pojmů, přišla IEC s doporučením používat namísto SI jednotek vlastní, tzv. „binární“ předpony, které jsme načali na konci předchozího odstavce. Binární se jim říká proto, že jde vždy o číslo 2ⁿ, kde n je násobek deseti. 2¹⁰ je tedy 1 024, 2²⁰ je 1 024 × 1 024, tedy 1 048 576, 2³⁰ je 1 073 741 824, atd. A protože jde o násobky binární, je potřeba je od těch dekadických odlišit i značením a pojmenováním.

Už hezkou řadu let se ve světě (u nás oficiálně od 1. dubna 2004 v rámci české technické normy ČSN IEC 60027-2) používá pro 1 024 bajtů označení 1 kibibyte, pro 1 048 576 bajtů 1 mebibyte, pro 1 073 741 824 bajtů jeden gibibyte, atd. Název je složeninou první slabiky klasické předpony, slabiky bi jako binary a samotné jednotky (byte). 1 gibibyte je tedy celým jménem (které se nepoužívá) jeden giga binary byte.

O něco složitější je zkratka takového označení. Skládá se z prvního znaku klasické dekadické předpony psaného vždy velkým písmenem (zatímco u dekadických předpon je „kilo“ psáno malým „k“, např. kB) dále malým písmenkem „i“ a pak už klasicky velké „B“ jako „Byte“. Máme tedy 1 KiB, 1 MiB, 1 GiB, 1 TiB, atd. (čteme kibibajt, mebibajt, gibibajt, tebibajt, atd.). Podrobněji v tabulce:

Samozřejmě se musí objevit někdo, komu je doporučení IEC tak říkajíc úplně volné a není to přitom až tak úplně ignorovatelný subjekt. Je jím JEDEC bdící nad standardy kolem pamětí. Ten píše K (kilo), M (mega) a G (giga) a přitom myslí 2¹⁰, 2²⁰ a 2³⁰ (neboli KiB, MiB a GiB, dál naštěstí JEDEC nejde, protože TiB paměťové moduly ještě neočekává). Je to dáno tím, že JEDEC i samotné paměti jsou na světě déle než doporučení IEC používat binární předpony, které přišlo až kolem roku 1998.

Malá odbočka: pokud jde o bity, používáme nikoli jen malé „b“, ale delší zápis „bit“. Jednak to doporučuje i IEC, ale hlavně se tím zabrání záměně mezi bajty a bity (pokud u nás uvidíte velké „B“, jde vždy o bajt, pokud chceme hovořit o bitech, píšeme „bit“, takže se nemůže stát, že bychom napsali např. Mb a čtenář by netušil, jestli myslíme megabity, nebo jsme se spletli ve velikosti písmenka a myslíme megabajty, naopak zápis 10 MB asi těžko bude někdo chápat jako 10 megabitů).

Ať jsou normy jakékoli, nedá se ani náhodou říci, že by i dnes (v roce 2011) lidé zcela běžně používali binární předpony i tam, kde by se používat měly. Když na ně „peče“ i takový Microsoft, jehož operační systém, který je nejpoužívanějším na světě, píše GB a myslí tím GiB, není zkrátka ve světě ta vůle něco takového používat. Naprosto geniální větou toto vystihl Jára Cimrman, když pravil: „Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat.“

A tak se opět po deseti letech ptáme vás, jaký máte názor na používání binárních předpon dle IEC a dekadických dle SI. Předesíláme, že jde o názorový průzkum, nikoli „volby“, jejichž výsledky bychom se chtěli závazně řídit. Z výsledku si každopádně nehodláme dělat trhací kalendář, budeme jej při našem rozhodování brát v potaz, jen tím chceme říci, že nemusí hrát rozhodující roli.

Malá úvaha na závěr: paradoxní je, že výrobci pevných disků, na které byla kdysi v USA podána hromadná žaloba, to tenkrát „odskákali“ neprávem, protože ti vždycky psali např. 80 GB a mysleli tím skutečně 80 000 000 000 bajtů (plus několik navíc). Ten problém jim způsobil právě Microsoft, když dali disk do počítače a systém Windows jim řekl, že má kapacitu 74,5 GB, zatímco měl správně napsat 74,5 GiB. Jenže Microsoft asi své návyky nezmění a s nimi se tak pravděpodobně nebudou měnit ani návyky miliónů uživatelů jeho produktů.

Mimochodem zajímavé je, že je docela běžné strčit do mechaniky „4,7GB DVD-RAM médium“ a zjistit, že nemá 4,7 GB, ale dokonce jen 4,58 GB (neboli 4,27 GiB, přesně tedy 4 579 655 680). A tohle nikdo nežaloval :).