Zkušený profesor práv Charles Nesson z Harvardovy právnické univerzity si vzal velké sousto. V obhajobě sdíleče Joela Tenenbauma hodlá soud přesvědčit o tom, že sdílení hudby a filmů, za předpokladu, že není prováděno za úplatu, spadá pod „fair-use right“, tedy právo na rozmnoženinu pro osobní potřebu. Jeho vítězství by mohlo vnést do amerického soudního systému precedent, z něhož musí mít filmový a hudební průmysl zákonitě noční můry. V podstatě by se tak zlegalizovalo veškeré nekomerční sdílení a nelegální by zůstalo pouze vytváření „pirátských“ nosičů určených k prodeji a obohacování „pirátů“. Cesta, kterou na to chce Nesson jít, má logický podklad: kde příjemce rozmnoženiny za ni neplatí, vzniká přesně nulová škoda, naopak kde za ni platí, pak vzniká právě taková škoda, kolik příjemce zaplatil, neboť jde o částku, kterou mohl inkasovat průmysl (a to za předpokladu, že by za ni skutečně dotyčné dílo nabízel), ale zůstala výhradně v rukou piráta.

Právo na „fair-use“ je prý definováno čtyřmi faktory a profesor Nesson si je jistý, že dokáže před soudem podat důkazy pro všechny čtyři. Zároveň u soudu hodlá použít jako obranu argument, že „vlastník práv ví a počítá s tím, že když nějaké dílo publikuje, může se objevit na P2P sítích.“

Podobný případ je možná důvodem, proč se i podle Fudzilly zábavní průmysl do této doby vyhýbal žalobám na univerzitní studenty. Ačkoli je známo, že se tam skutečně sdílí nemálo, vždy hrozilo riziko, že se tam v zákonech vyznají.