Můžeme začít u prvního odstavce oficiálního textu od AMD, který obsahuje hned několik chyb. První, spíše formální, je, že výrobcem Radeonů byla společnosti ATi (s malým „i“, velké začala používat až později a s ohledem na délku její historie ho používala velmi krátce). Druhá spočívá v dataci. AMD hovoří o současném měsíci, tedy březnu, ale Radeony byly vydané 1. dubna 2000. Ale třeba je v plánu třítýdenní oslava. Zásadnější jsou údaje o 32 MB paměti a 143MHz taktu. Radeon DDR, který je zmíněn v předchozí větě, totiž běžel na 183 MHz a vlajková loď nesla 64 MB paměti.

GPU R100, původně pracovně označované jako Rage 6, přineslo několik novinek. Šlo první produkt ATi s podporou technologie T&L. Tuto technologii o něco dříve podporovala Nvidia na své GeForce 256, ale ani ta nebyla prvním výrobcem, který T&L nabídl. V profesionální grafice existovala kompatibilní řešení dříve a pokud bychom byli formalisté, tak i v segmentu herní grafiky (Chromatic, Matrox) - tam však chyběla softwarová podpora. Lze tedy říct, že Nvidia si v tomto segmentu odnesla prvenství softwarové podpory a jako druhá následovala ATi.

Radeon však nestál na T&L, jeho silná stránka byla jinde. Šlo o první GPU s pipeline klasické architektury vybavenou sadou optimalizací Z-bufferu: To zahrnovalo podporu bezztrátové komprese, hierarchický Z-buffer (odstraňování povrchů, které nebudou ve výsledné scéně vidět) a funkci fast-Z-clear, která násobně zrychlovala vyprazdňování paměti po vykreslení snímku. Tento set technologií citelně snižoval nároky na paměťovou propustnost.

Druhým zásadním prvkem byl programovatelný aritmetický obvod, který zvládal pracovat s maticemi 3×3. Díky němu šlo o jeden z mála grafických čipů, který podporoval tzv. Environmental Bump Mapping. Ten sice z principu nevyžadoval programovatelnost, ale v praxi většina výrobců neviděla důvod tuto technologii podporovat „natvrdo“, neboť by to stálo tranzistory, které by nebyly využitelné k mnoha jiným účelům. ATi tedhy zvolila programovatelné řešení, které mělo být kompatibilní s chystanou specifikací Microsoftu Pixel Shader 1.0, takže podpora pro Environmental Bump Mapping měla být jen vedlejším efektem.

ATi vydala GPU R100 v řadě podob, existovaly Radeony DDR i SDR, existovaly konfigurace s 32 i 64 MB paměti, existovaly modely vybavené čipem Rage Theater, který umožňoval obrazový výstup pro televizi (TV-out), u „lepších“ modelů i funkci VIVO (Video-In / Video-Out, tedy TV-out obohacený o video-vstup, díky němuž bylo možné digitalizovat např. záznamy z videokazet). Multimediálně nejvybavenější pak byl All-in-Wonder Radeon, který krom jmenovaného disponoval ještě televizním tunerem.

All-in-Wonder Radeon, multimediální edice s GPU R100

Úspěch první generace Radeonů omezily dvě skutečnosti. Tou první byla nepříjemná chyba paměťového řadiče, v jejímž důsledku bylo kartu možné provozovat zcela stabilně jen při synchronním taktování jádra s pamětmi. To znamenalo, že když nejrychlejší nejdražší DDR zvládaly 183 MHz, muselo i GPU běžet na 183 MHz. R100 ale zvládalo podstatně víc, bez problémů kolem 230 MHz, jen to nebylo možné využít. Pokud tedy karta měla běžet na alespoň těch 183 MHz, vyžadovalo to osazení tehdy nejdražších dostupných DDR pamětí, což zvýšilo výrobní náklady a tím pádem i prodejní cenu. Pokud se použily levnější paměti, pak zase jádro běželo na „tři válce“. Tento problém byl vyřešen s refreshem nazvaným RV200, který zachoval kompletní 3D jádro, jak bylo, čip převedl na novější proces, vyřešil problém řadiče a doplnil podporu pro dva nezávislé obrazové výstupy. Vydaný byl v září 2001 jako Radeon 7500, jako mainstreamový doplněk k další generaci.

Druhým prvkem, který omezil úspěšnost tohoto čipu, byla skutečnost, že Nvidia neměla radost z toho, že by s příchodem DirectX8 přinesl jako první podporu pro Pixel Shader konkurenční hardware, a tak přesvědčila Microsoft, aby změnil specifikace a v DirectX8 namísto Pixel Shader 1.0 (který podporoval R100) vyžadoval Pixel Shader 1.1. Specifikace se lišila požadavkem na podporu matic 4×4, což R100 nepodporoval a naopak s nimi počítala GeForce 3.

První generace Radeonů si získala oblibu podporou pro video a to nejen díky výše popsané konektivitě, ale především co do hardwarové akcelerace přehrávání DVD / MPEG2, která zahrnovala podporu pro všechny vyžadované prvky včetně tzv. hardware subpicture blending (grafické karty, co to nepodporovaly, neuměla zobrazit titulky s transparentním pozadím a překrývaly obraz černým nebo bílým obdélníkem, v němž byly titulky vykresleny) nebo adaptivní deinterlacing. U referenčních karet byla vysoce hodnocena i ostrost obrazového výstupu, která tehdy nebyla zdaleka samozřejmostí.

Po 25 letech se rychlost pamětí posunula o dva řády a to, co bývala kapacita grafické paměti, dnes odpovídá spíš kapacitě cache v grafickém jádru. Tranzistory nepočítáme v nižších desítkách milionů, ale ve vyšších desítkách miliard. Zkrátka, technologie jsou dnes naprosto jinde, ale zcela objektivně a bez nostalgie (ale klidně i s ní) lze říct, že chybí pestrost. Kolem roku 2000 vycházela každý rok GPU nové architektury, možnosti a vizuální kvalita 3D obsahu rostla doslova překotně a na trhu soupeřilo téměř deset značek, byť některé z nich už tento segment začínaly opouštět.