Kdo by neznal symbol Londýna, červené dvoupatrové autobusy, tzv. „double-deckery“. Společnost Temple Island Collection, která vyrábí a prodává dárkové předměty s motivy nejen Londýna, ale v podstatě celé Velké Británie, jeden takový autobus vyfotila spolu se scenérií Londýna zachycující Big Ben, Westminsterský palác i Westminster bridge. Fotografii pak upravila tak, aby byl červený symbol nepřehlédnutelný: autobus zůstal v červené, zbytek obrázku byl převeden do odstínů šedé. Tuto fotografii používá na svých dárkových předmětech.

Red Bus - originál od Temple Island Collection

Společnost New English Teas vyrábí a prodává čaje, a to typicky též formou dárkového předmětu, na krabičky dává různé potisky se symboly Londýna, jako jsou červené telefonní budky, známé budovy a samozřejmě také double-deckery. Možná se jí zalíbil motiv černobílé scenerie s červeným autobusem, aby ale dílo jen tak prostě nezkopírovala od Temple Island Collection, vyrobila si fotografii svou vlastní, která má s tou od Temple Island Collection společné to, že autobus je v červeném a zbytek v černobílém provedení. A pak také Big Ben a Westminsterský palác. Westminster bridge na fotografii není, tedy alespoň ne takovým, způsobem jako na původní fotografii od Temple Island Collection.

Red Bus - verze New English Teas

Tuto „snahu suše nezkopírovat“ původní dílo a vytvořit dílo vlastní soud „ocenil“ rozsudkem, podle něhož New English Teas porušila práva Temple Island Collection. Podle soudu mají obě fotografie dva naprosto zřetelné společné rysy:

1. červený autobus na černobílém pozadí,
2. zcela bílá obloha.

Jednu věc nelze popřít: soudce má v obou bodech pravdu. Oba obrázky jsou si skutečně hodně podobné. Problém podle našeho názoru je, že jsou si „jen“ podobné, nejsou stejné a nejde o kopii.

Pro to, čemu se u nás říká „autorské právo“, se v angličtině používá termín „copyright“, což v doslovném překladu neřeší autorství, ale „právo kopírovat“ (proto Piráti s oblibou používají termín „kopírovací monopol“, neboť podstatně lépe vystihuje podstatu „copyrightových“ zákonů – spíše než řešení práv autorských se řeší, kdo smí dílo kopírovat). Po tomto rozsudku by nicméně mohl být používaný i termín „mimicright“. Dokážete si představit, že by třeba imitátoři mohli být obviněni z porušování autorského práva proto, že napodobují hlasy známých osobností? Pokud ano – Anglie na vás čeká s otevřenou náručí.

Kdybychom se ale vrátili k našemu termínu autorské právo a vztáhli jej na tento případ, pak vám soudce vzkazuje: autor má právo na to, aby jeho dílo nikdo nejen nekopíroval, ale ani nenapodoboval.