Je tomu sotva pár dní od momentu, kdy mi logout vyprávěl o tom, jak poté, co u nás vydal svůj blogový zápisek víceméně kladně hovořící o Windows 10, jeho Windows 10 začaly zlobit (→). Rád bych jej veřejně v jeho splínu podpořil a dal mu najevo, že v tom není sám a že sypat se to umí i ve zcela opačném gardu.

Můj časový odstup je větší. Zápisek Jak jsem chtěl testovat Windows 10 jsem psal na den přesně 1 měsíc předtím, než se můj Linux sesypal jak domeček z karet. Ano, čas od času se to stává, většinou je výhodou, že svá data a konfigurace aplikací máte na samostatném diskovém oddílu připojeném jako /home adresář, ale to nijak neovlivní, když se Linux rozhodně stávkovat napříč různými distribucemi i různými PC.

To si takhle sedíte, pracujete a najednou se něco podělá. Nevíte co přesně se stalo, prostě najednou něco zazlobí a vy, jsa už navyklí na specifika a náladovost poslední verze *buntu víte, že než se v tom hrabat ručně a doufat, že se příslušné služby zase nějak domluví jako slušné a civilizované, nikoli jako „báby na jarmarku“, je jednodušší, rychlejší a podstatně méně bolestivé prostě restartnout. Platí to v 99 % situací, bohužel je tu ale ona zbývající 1% šance na problém. Mrcha jedna.

A od té chvíle se už jenom vezete. Systém odmítne startovat stylem zatuhlé černé obrazovky. Nepomohou přemlouvání, výhrůžky, rituální oběti ani úplatky. I řeknete si, že stejně byl čas osvěžit paměťové čipy v SSD něčím novějším, čistou nezprasenou instalací. Ta proběhne v pořádku, ale odmítá fungovat, hází USB a ATA errory stále dokola, hlásí že nemá ani příkazovou řádku, bez ohledu na to, jestli systém nahazujete na PC prvním, druhém či třetím. Nepomůže ani přechod na jinou distribuci, všude je to totéž. Asi pár zbloudilých neutrin ze slunce hupslo kam nemělo a vše dnes bude stávkovat.

Tou dobou máte za sebou místo 8 hodin práce jen 10 hodin zoufalství v pokusech zprovoznit alespoň něco, abyste si zase mohli začít říkat „IT redaktor“. Ale elementálové nejsou nakloněni a vás začne jímat představa, že únikem by mohl být systém, který používají stamilióny a za jehož vývojem stojí tisíce placených programátorů a support velké korporace. Tak hluboko může klesnout vaše nálada, změněná ve zlomku vteřiny, kdy se v efektu motýlích křídel nabaluje větší a větší průšvih na ty předchozí.

I Linux se může sesypat, i Linux může dělat otravné chyby, které vás vytočí zhruba tak jako Windows 10 po Anniversary Update (u omezeného množství uživatelů). Pořád je to něco jako Space Shuttle, stroj tvořený desítkami miliónů součástek, které ve 133 případech ze 135 fungovaly dobře, ale ty 2, ty byly opravdu hodně nepříjemné.

Tohle nepíšu z pohodlí svého zabydleného tučňáka, ale z improvizace v podobě LiveCD distra na pomalé USB flashce doufaje, že mi to mezitím nezbuchne znovu. A vážně přemýšlím, jestli ten „redmondský experiment“ za ~2900 Kč přeci jen neudělat. Jako bych to před měsícem svým zápiskem přivolal. Člověk by měl mít trochu pokory, nerýpat do vosího hnízda, neriskovat poznání, že jeho pevná půda pod nohama stojí na velmi vratkých základech.

Možná bych mohl jít druhou cestou, nebýt lenoch a opustit přeplácaný pozlátkový svět uživatelsky přívětivých distribucí a zahloubat svůj čumák do útrob něčeho víc hardcore. Archu? Slackwaru? FreeBSD? Zatím nevím. Dnes ještě čas pro radikální rozhodnutí neuzrál. Stále je šance, že zítra se můj sčot vyspinká dorůžova a dnešek jakoby nebyl.

Je zima, půjdu spát…