Přiznám se, že mě osobně sledovat EXIFy ve snímcích na internetu poměrně baví. Jednu dobu jsem to dotáhl tak daleko, že jsem byl prakticky od pohledu na fotografii schopen poznat fotky, které vylezly z 15Mpix a 18Mpix generací APS-C zrcadlovek Canon (hint: jsou takovým specifickým způsobem „vyblité“, tedy pokud je jejich autor „nevymastruboval“ v Lightroomu až za hranici dobrého vkusu). Díky jiným jsem naopak objevil několik zajímavých přístrojů dob minulých (vedle starších zrcadlovek Foveon Sigma to je třeba Canon 350D, nebo Nikon D40x či tak trochu paradoxně Pentax K-7 - ale berte to jako ryze subjektivní vnímání).

Samotný EXIF leckdy prozradí, že autor fotografie je (abych citoval) „prase a hovado“. To kupříkladu když vidíte v nějaké recenzi fotografii, u které marně přemýšlíte, jestli je ze smartphonu nebo z low-endového kompaktu a hle, autor v ní nechal EXIF, který hlásá cosi jako Nikon D7200 (takže 24Mpix APS-C), ohnisko 18(27)mm, ISO 1250, clona f/13 a čas 1/1250 s. Z toho se dá opravdu dedukovat jen to, že autor je … no minimálně analfabet, pokud si dodnes nikde nepřečetl, že:

1. s tímhle ohniskem udrží v pohodě 1/30 s a nebude pak muset hnát ISO tak vysoko
2. na f/13 je už pro 24Mpix APS-C prakticky za hranicí difrakce, f/8 by bylo lepší i z hlediska kresby seťáku (která na f/13 stojí za prd)

Vše v optimálním případě opravdového amatéra korunuje použité nějakého fakt kůůůůůl režimu na produktové foto, například režimu Sport.

Naproti tomu se vám často přihodí, že díky EXIFu nad někým pochvalně pokýváte hlavou, to když zjistíte, co za skvělé snímky dokáže vytvořit s něčím typu Samsung EX1 či právě nějakou fosílií, řekněme třeba Canonem 300D z roku 2003. Vše je ostatně hlavně otázkou šikovnosti fotografa, jeho rukou a mozku. Stejně jako lze fotit výcvaky a bláto pomocí drahého digi full-framu či 4×5" velkoformátem na drahej Kodak T-MAX, lze pomocí stařičkého CCD kompaktu, fosilní digi zrcadlovky, přístroje Lomo LC-A či starší 10Mpix APS-C zrcadlovky vytvářet nádherné fotografie.

EXIF je v tomto významným pomocníkem, pokud hledáte inspiraci a motivaci ke zlepšení. Je také skvělým lékem na odpornou nemoc jménem G.A.S., protože vás naučí, že nepotřebujete lepší vybavení, abyste uměli lépe fotit. Ba právě naopak vás může vybavení brzdit, protože se přes ty tisíce možností nastavení a kochání se technickou kvalitou RAWů k samotnému focení vlastně ani nedostanete.

A pak může jednoho dne přijít ten moment, kdy změníte postoj o 180°. Zatímco dodnes jste ve svých fotografiích EXIF záměrně nechávali, ať již pro své potřeby, nebo pro to, aby se mohli lidé z celého světa podívat, čím jste „to“ vyfotili, ode dneška jej záměrně odstraňujete. Protože tu informaci o parametrech můžete mít poznamenanou v sešitu (hned vedle popisů jaké bylo ten den počasí, jaké jste použili filtry a vše další, co EXIF nemůže znát) a EXIFem vlastně svádíte diváka, aby se v případě jeho nalezení věnoval spíše tomu, jak jste fotografii pořídili, než co na ní je.

Skončím to tuctovým klišé: EXIF je dobrý sluha, ale špatný pán.