Předně si musíme uvědomit, že Leica má naprosto výsadní postavení na poli foto techniky. Typicky se k jejím fotoaparátům přistupuje do značné míry nekriticky. Vlastnosti, za které byste Canon nebo Nikon nejraději usmažili v pekle, se Leice nejen odpouštějí, ale často se i vyzdvihují. Je jedno, jestli jde o absenci autofocusu či omezené až nulové možnosti videa, o přemrštěné ceně ani nemluvě.

S tímto na mysli si můžeme říci následující:

• nový 24Mpix full-frame BSI CMOS (tedy konkrétně 35,8 × 23,9 mm)
• rozlišení 5952×3992 (tj. 23,76 Mpix)
• nový procesor Maestro II
• ISO 100 až 50 000
• DNG RAW + JPEG
• 3,0" LCD, 1036,8k bodů
• OVF, pokrytí dle typu objektivu, 0,73× zvětšení
• závěrka 1/4000 až 8 s
• X-sync 1/180
• rychlost až 5 fps
• žádné video
• SD, SDHC, SDXC
• Wi-Fi
• GPS přidá volitelný VisioFlex EVF
• nemá ani USB, ani HDMI
• Li-ion, výdrž 210 snímků (dle CIPA)
• 139 × 39 × 80 mm, 660 g
• vyrábějí poctivé německé ručičky

Z novinek je zde novější snímač, z něhož prý i fotografie na ISO 25 000 jsou velmi pěkné a prakticky bez šumu. Leica navíc neprovádí nad RAWy žádnou (či alespoň nijak silnou) redukci šumu (to se třeba kdysi vyčítalo Samsungu), takže zachovává detaily/mikro-kontrast lépe. Tomu pomáhá nový procesor.

Další podstatnou novinkou je nový větší optický hledáček / dálkoměr. Prý je ten rozdíl opravdu velký (nemohu osobně posoudit).

Zbytek vlastností nijak nevybočuje ze záměrných omezení systému Leica. Tato firma si nikdy nehrála na video techniku, její fotoaparáty vždy sloužily zcela primárně k focení, ať už fotožurnalistům, street fotografům či amatérským nadšencům. Od toho se odvíjí i skutečnost, že se nehoní za žádnými velkými fps.

Toto tělo znamená částečný návrat k Leice M7, poslední kinofilmové (Leica ji stále vyrábí). Tělo je menší než typ 240. Chod závěrky je tišší (hlučnost a profil zvuku závěrky se Leice M9 často vyčítal). Na místě, kde kinofilmové Leicy mají zpětné převíjení filmu, je fyzicky podobně vyvedený přepínač citlivostí s ISO od automatiky přes rozsah 100 až 6400 až po pozici M, na kterou si můžete nadefinovat konkrétní preferovanou hodnotu.

Výroba nadále probíhá v Německu, kompletace přístrojů je ruční a výrobní kapacity se nemohou rovnat čínským, tchaj-wanským či japonským megatovárnám chrlícím objektivy a těla firem Canon, Nikon, Sony a jiných. Takže typicky Leicu M10 dnes nekoupíte v obchodě, pouze se zapíšete na čekací listinu.

Být Leica posuzována stejnou optikou jako třeba Canon, schytala by to za model M10 brutálně. Řeklo by se o něm, že je to zastaralý krám co nenabízí většinu současné funkcionality a navíc Leica šíleně přemrštila cenu. Ale tohle je Leica, specifický svět, kde foťák koupíte a po vás jej používá i váš syn, vnuk či pravnuk. A když po 50 letech potřebujete promazat nově objektivy či seřídit tělo, Leica to pro vás udělá. Je otázkou, jestli si tohle budeme moci za 40+ let říci i o digitálních Leicách, nicméně faktem je, že tam, kde Canon a Nikon (o jiných ani nemluvě) už dávno ukončily výrobu kinofilmových fotoaparátů, Leica je dále vyrábí. Může si to dovlit i díky finanční záchraně, která jí před 13 lety spasila od krachu a díky tomu, že i tyhle kinofilmové modely prodává za ceny, kdy na nich ani v nejmenším netratí, ale i tak se to počítá k dobru.

Je jedno, co si o Leice M10 myslíte z hlediska ergonomie, obsluhy a parametrů. Je jedno, co o ní možná řekne DXO. Tohle je prostě Leica, další generace žijící legendy, která narozdíl od Rolleiflexu měla to štěstí, že kinofilmové snímače velikosti 36×24 mm se vyrábí, narozdíl od neexistujících sf snímačů velikosti 56×56 mm. A jestli by se kvůli něčemu vyplatilo vykrást banku, tak to býval hypotetický Rolleiflex s 80mm/2.8 Planarem T*, za kterým by sídlil 56×56mm CCD snímač třeba od Kodaku či Aptiny. No nic, konec snění.