Mezinárodní ostuda Českých drah
Tentokrát nešlo o Ex353 „Karel Čapek“, ale o mezinárodní express (afaik Ex352 „Jan Hus“), který z Prahy vyrážel v 13:15 a do německého Mnichova měl dorazit v 19:15. Zakoupili jsme včasné lístky s rezervací dvou sedaček, jelikož se dalo tušit, že poloprázdný nebude. Naše sedadla ve voze 258 měla čísla 115 a 116 a šlo z hlediska číslování o předposlední kupé daného vozu, tj. za námi byla ještě další čísla.
Co čert nechtěl, České dráhy se ale rozhodly, že místo vozu, který šel do poslední chvíle takto „bookovat“ nasadí starý omlácený, ten s těmi pověstnými červenými koženkovými sedačkami. Ano, přesně ten „optimální vůz do letních veder“, kterému já osobně přezdívám „dobytčák“ (ukázkový na fotografii vypadá ještě hezky, ten náš byl skutečně špinavý a pomlácený). Řekněme, že průměrný Čech je zvyklý na leccos. Řekněme, že by se s tím i dokonce smířil, protože nemá koho za to seřvat (průvodčí za to nemůže a pokud mohu soudit, vedení Českých drah je až zázračně imunní vůči tomu, čím přepravuje zákazníky). Jenže toto byl - a dovolím si to zdůraznit - mezinárodní expres. Jeli v něm tedy i cizinci. Navíc ten starý dobytčák měl jiný počet kupé a jeho číslování tedy končilo někde na 10X (prostě pod 110, přesně si to nepamatuji). Oněch dalších 12-16 pozic, mezi kterými byly i naše dvě, prostě ve vagonu nebylo. Tečka. Jakoby České dráhy ani nezajímalo, že na nás mají telefonní číslo a že nám 15 minut před odjezdem vlaku posílají informační SMS o tomto vlaku. O této věci se zapomněly jaksi zmínit.
Malá vsuvka: teprve při vystupování z vlaku jsme zjistili, že naše pozice byly přečíslovány na sedačky 10X a 10Y v posledním kupé dobytčáku. A to jen podle výstupní stanice na rezervaci. Jenže poznejte to v narvaném vagonu, kde je číslování na rezervačních tabulkách napsáno vybledlou fixou a kde se zmateně pohybuje vícero lidí, marně hledajících svoji rezervaci.
Marně zejména proto, že rezervace s ohledem na jiné uspořádání dobytčáku vůči původnímu vagonu znamenalo, že některé společné rezervace byly roztrženy do dvou kupé. A to je zlatý hřeb mého dnešního vyprávění.
Jednou z těchto rezervací byla osmice lidí, kteří si zarezervovali společné kupé (pokud si dobře pamatuji tak cca čísla 36 až 46, nebo tak nějak) a jejichž rezervace byly rozseknuty do dvou sousedících, navíc s vybledlými popisky, které se špatně luštily. A navíc v kupé, která byla obě již plna (protože přiznejme si, my Češi zrovna v respektování rezervací nejsme zrovna dobří, ale to je dáno imbecilním systémem, kdy České dráhy u internetových objednávek automaticky vytvářejí rezervaci i když ji člověk třeba nepotřebuje či přímo nechce). Tito lidé, tato osmičlenná rodina, byli navíc cizinci. Cizinci v odporném vagónu pamatujícím snad ještě pana Brežněva, ve vagónu plném upocených individuí mluvících zcela jinou řečí, bez možnosti najít někde poblíž zaměstnance Českých drah schopného jim situaci objasnit. Cizinci, kteří byli inteligentní, čistí, slušní a nadmíru zmatení, zejména též proto, že odění jejich českých spolucestujících nesplňovalo představu ortodoxní arabské víry.
Netvrdím, že musíme jako národ ve vlastní zemi poklonkovat každému jinému národu s přísnějšími společenskými normami. To oni ani po nás nechtěli, ale právě proto si rezervovali jedno společné kupé. Mladí z této skupiny tento problém neměli, ale starší pár - říkejme jim dědeček a babička - byli jednoznačně ortodoxní. Z paní byl vidět pouze úzký pruh očí, vše ostatní bylo schováno pod černou látkou sahající od hlavy až na zem. Poté, co jsem situaci mladému muži z této skupiny osvětlil (to není osobní chvástání, ale hodně se mu ulevilo, když v jednom z kupé nalezl anglicky mluvícího člověka, který mu dokázal celou situaci vysvětlit), rozsadil rodinu na volné sedačky v obou kupé dobytčáku, kam číselně spadaly jejich rezervace a sám až do Berouna stál na chodbě (přestože měl rezervaci). Ochotně bych jej pustil, ale moje spolucestující i slečna sedící vedle ní byly oděny způsobem odpovídajícím létu v České republice, tedy z pohledu ortodoxní arabské víry seděly v kupé „ve spodním prádle“. „Babička“ se tedy zpočátku velmi rozčilovala a vnuk byl vedle mě na sedačku usazen jen díky tomu, že šlo o - z jejich pohledu - krizovou situaci a já jsem jej dělil od těch dvou „nevěřících lehkých ženštin“.
Opravdu zde nijak neobhajuji ortodoxní islám či cokoli takového, ale je třeba si uvědomit, jaký dojem až do této chvíle tito lidé získali. Jejich obavy až téměř strach rostly i díky tomu, že v dobytčáku pochopitelně nebylo ani palubní hlášení, několikrát jsem je tedy ujišťoval, že do Mnichova dorazí v pořádku a teď se blížíme k té či oné stanici a za ní bude následovat to či ono. Celému dojmu nijak neprospěl ani začátek trasy. Kdo kdy jel trasu Praha-Plzeň, tak ví, jak odporné je nádraží na Smíchově a jeho okolí připomínající místy vybombardované město, stejně jako jak odporné je nádraží v Berouně a následné okolí trati za ním, které vypadá jak z post-apokalyptického filmu.
Po celou dobu ani nikdo z Českých drah neprošel tímto dobytčákem, aby cestujícím situaci vysvětlil a případně se jménem Českých drah omluvil. Průvodčí se objevil ve vagonu až někde za Berounem, zhruba po půl hodině jízdy a přidal třešničku na dortu: řekl Arabům, že v Plzni si budou muset přestoupit do jiného vagonu.
V tu chvíli jsem již jen doufal, že v tomto vagonu budou mít alespoň svoje společné kupé a rodina si bude moci vydechnout. Musím přiznat, že nikdy jsem se za Českou republiku nestyděl tak, jak ten den v tomto vlaku. Zásadní problém by ani nebyl v tom, že se stala tato událost (zde nebudu předjímat, mohlo jít o situaci selhání vozu, kdy prostě nebyl ve stanici jiný náhradní v adekvátní kvalitě - ale i to je hodně smutný scénář), ale že České dráhy toto - opět - komunikativně zcela nezvládly. Jestli si tito zahraniční turisté odnesou nějaký dojem z České republiky, tak jedině ten, že tohle už podstoupit nechtějí. Přitom stačilo, aby průvodčí prošel tento vagon a situaci operativně vyřešil tak, že lidi, kteří sedí na rezervovaných sedadlech (připomínám, že mladý Arab stál na chodbě, ač měl rezervaci) prostě vyhodí a nás ostatní v kupé požádá o součinnost, protože myslím, že bychom neměli problém se přeskupit a jedno kupé jim tak uvolnit.
Musím na tomto místě vyjádřit uznání právě mladému Arabovi z této skupiny, který nejenže uklidnil babičku (která se z hlediska své ortodoxní víry obávala o mravní výchovu svých vnuků, když v kupé seděly dvě „polonahé slečny“) a celou situaci vyřešil v rámci možností co nejlépe, ale současně se nechoval nijak arogantně, uraženě či naštvaně. Vlastně kromě počátečního rozčílení babičky byla celá tato skupina cestujících velmi decentní, klidná a nijak situaci neeskalovala, přestože by měli veškeré právo minimálně požadovat uvolnění svých rezervovaných sedaček. Ale jako ve všem platí: žádný systém nevyřeší problémy, vždy je to o lidech, vstřícnosti a komunikaci. Českým drahám nechybí to první (pan průvodčí se poté, co se objevil ve voze, choval jako profesionál; ono už v tu chvíli nemělo smysl v kupé vytvářet „škatulata hejbejte se“), to druhé už drhne a to třetí nestojí ani za zlámanou grešli.
České dráhy, styďte se. Poškozujete jméno České republiky ve světě.
Ilustrační fotografie: ŽelPage