V první polovině 90. let byl člověk rád za téměř 1300stránkový Encyklopedický slovník od Odeonu. Bylo v něm velké množství hesel, ale pochopitelně mnohá jen tak „líznutá po povrchu z jedoucího rychlíku“. Takže třeba o Isaacu Asimovovi se člověk dočetl, že to byl americký spisovatel, napsal Nadaci a věnoval se také oboru biochemie (což není tak úplně pravda btw). Třikrát tolik textu dokázala věnovat argentinskému divadlu, naopak Linux nezná, Steva Jobse také ne, zato třeba Mladen Oljača (srbský prozaik) zde svoje heslo má včetně názvu dvou děl. Byla to fakt zvláštní encyklopedie, sepsaná spoustou profesorů, docentů, profesorek, docentek, doktorů a doktorek věd, věhlasných akademiků i akademiček, ale vlastně svým způsobem již v době vydání značně odtržená od reality. Miloval jsem ji. Nic jiného nebylo.

Odtržená od reality však natolik, že mi dala báječnou možnost třeba toho Isaaca Asimova postupně objevovat. Tohle první třířádkové setkání z roku 1993 bylo v mém případě v roce 2000 nahrazeno několika stovkami stran Asimovovy vlastní autobiografie později doplněné spoustou dalších zdrojů a nakonec, po příchodu YouTube, také spoustou rozhovorů, výpovědí či komentářů samotného Asimova in natura. A s každým tímto dalším krokem se moje představa o něm měnila. Pokud za komunistického režimu panovala spíše představa Asimova jako autora sci-fi (ač i za něj vycházely jeho nebeletristické knihy jako Slova vědy či Atom), pak teprve pohled na celkové jeho dílo a časovou osu jeho života říká, že to byla jen jedna dílčí složka jeho osobnosti a spíše bych řekl, že nebyl ani tak autorem sci-fi jako spíše filosofem zahleděným do budoucnosti.

Další takové postupné objevování pro mě znamenal Josef Sudek. Povrchní představu o pánovi bez ruky kráčejícím Prahou sem a tam postupně doplnily výpovědi jeho následníků (například Petra Helbicha či Jana Reicha) a vše završila loni vydaná sbírka Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách. A stejně tak bych mohl hovořit o Stevu Jobsovi, lidech z Microsoftu, lidech z linuxového světa či různých pánů fotografů. To vzájemné principiální pojítko je ale stejné: psané slovo. Nejvíce se toho člověk dozví, nejlépe jeho představu dotvoří podrobný psaný text, kterému se ani dokumentární série nemá šanci vyrovnat, protože nikdy nemůže být komplexní. Zářným případem, když se tedy budu držet fotografie, je v tomto dokumentární cyklus BBC Genius of Photography. Šestidílný dokument rozebírá vše možné a představuje spousty autorů, od pánů fotografů z 19. století až po současné mladé hvězdy. Ale nezazní v něm jméno či připomínka ani jediného českého fotografa, ani Koudelky, ani Sudka. A svým způsobem tak tahle výborná série BBC vytváří podobně pokřivený obraz skutečností jako ten šťastný-nešťastný Encyklopedický slovník.

Stejné platí i pro dokumentární sérii When We Left Earth, která sugestivně a v podobě skvěle zrestaurovaných dobových materiálů doprovázených komentáři zúčastněných a také hlasem Garyho Sinise mapuje historii amerického vesmírného programu. Ale aby měl člověk obrázek kompletní, musí vytáhnout alespoň ještě pár knížek od Karla Pacnera, které mají důraz více na program sovětský. A současně musí mít na paměti, že tu byla spousta astronautů a kosmonautů z dalších zemí, nemluvě o celém čínském vesmírném programu.

Závody v jaderném zbrojení? Je to opět stejná písnička. Dokumentů jsou desítky, spousta je toho online, ale knižním zdrojům o pár stovkách stran navenek nudného textu se človek nevyhne, pokud si chce dosadit v dokumentech vypíchnuté postavy do správného kontextu a významu (třeba Stalin a bomba). A tak bych mohl pokračovat. Společný princip je stejný, je potřeba se na věc podívat více pohledy, skrze více zdrojů informací, protože do té doby žije člověk jen v cizí představě o dané události či osobě. Pak se logicky může stát, a že se to stává pravidelně, že jeden druhého nepochopí, komentář bere jako kritiku, protože tento komentář konfrontuje s vlastní představou. A je jedno jestli jde o Sověty proti Američanům, Jobse proti Gatesovi, Hitlera proti Stalinovi, Linux proti Windows, AMD proti Nvidii, Apple proti Androidu či Losnu proti Mažňákovi. Takže až zase budete objevovat nějaké téma skrze nějaký text, zkuste popřemýšlet o tom, jestli to dotyčný myslel tak jak to vnímáte, nebo naopak právě zápasíte se svou vlastní interpretací, kterou on do textu nevložil. Tento blogpost nevyjímaje. Hezký víkend.