Jimmy Wales v nedávném rozhovoru zmínil kupříkladu čerstvou záležitost, kdy byl Google v rámci aplikace práva na zapomnění požádán, aby odstranil ze svého vyhledávání pět odkazů vedoucích na Wikipedii. To pak v praxi může znamenat, že obvykle používané vyhledávání na Wikipedii stylem vyhledávání řetězce „HESLO wikipedia“ přímo na Googlu nevyhodí na daný řetězec heslo na Wikipedii, nýbrž prostou informaci o jiných odkazech s tím, že v daném vyhledávání byly v souladu s předpisem EU odstraněny některé výsledky.

Dle Jimmyho je historie jedním z lidských práv a nejhorší věcí je použití síly na její umlčení. On sám je v hledáčku médií již velmi dlouho a podrobně a přesto by sám nepoužil této síly, aby potlačil historii informací o své osobě, jakkoli jsou mnohé názory na něj na internetu vůči němu negativní. Argumentuje mimo jiné tím, že rozhodnutí Googlu o tom, co bude indexovat ve svém vyhledávači, by mělo více podléhat ekvivalentu editorské činnosti v novinách, tedy uváženému procesu, nikoli býti narušováno cenzorskými postupy. Jeho kolega Geoff Brigham dodává, že z vyhledávání může v budoucnu mizet i mnoho dalších odkazů, aniž by o tom Wikimedia věděla (tady si ale dovolím konstatovat, že tohle se pozná, jelikož najednou přestanou na daná hesla chodit lidé z vyhledávačů, v tomto případě konkrétně z Googlu).

Vyhledávače přitom nemají žádnou právní povinnost informovat daný subjekt, že jeho stránka byla z výsledků vyhledávání, resp. z indexů, odstraněna. A tento nedostatek transparentnosti je jen jedním z negativních důsledků rozhodnutí Evropy o právu na zapomenutí. Lila Tretikov z Wikimedie dodává, že kvůli tomuto právu mizí z Evropy přesné výsledky vyhledávání, bez veřejného vysvětlení, bez skutečných důkazů, bez soudních přezkoumání a odvolacích procesů. Obecně Wikimedia považuje tento přístup za neakceptovatelný a takovouto budoucnost na neudržitelnou.

Wikimedia tato vyjádření ústy svých lídrů přinesla u příležitosti vydání nejnovější zprávy o transparentnosti Wikipedie. Sluší se zmínit, že za období od července 2012 do června 2014 sama Wikimedia obdržela 304 žádostí o odstranění či pozměnění obsahu, nevyhověla ale ani jediné. Mezi vtipnými žádostmi byla například selfie pořízená opicí, jejíž odstranění požadoval fotograf (zde Wiki argumentovala, že fotograf není skutečným držitelem copyrightu), další zase přišla od Tasmánského jazykového centra, které žádalo odstranění anglického článku o „palawa mani“, argumentujíce, že oni drží copyright na celý tento jazyk.

Wikimedia také byla 56× požádána o odstranění osobních informací o lidech, zde schválila žádost ve 14 % případů. Nadace ale kupříkladu nebyla ani jednou požádána o vydání data pod nějakou zákonnou hrozbou typu US National Security Letters.

Můj osobní názor je takový, že právo na zapomnění, je chybná věc v případě lidí, kteří jsou dle zákona právně odpovědní za své činy. Je to násilný nástroj umožňující například pedofilům de facto odstranit informace o svém dřívějším konání, politikům informace o členství v subjektech potlačujících lidská práva či třeba rychlokvaškovým celebritám de facto odstranit informace o tom, jak promiskuitně se třeba ještě před pár lety chovaly. Ano, každý má právo na to být respektován s důstojností jakou mu garantuje například Ústava daného státu, na druhou stranu bych se jen nerad dočkal dne, kdy prezidentkou České republiky bude „bývalý“ neonacista či vysloužilá pornoherečka jen proto, že si pomocí nově nabytého práva silou prosadili odstranění svých prohřešků z historie.

Evropská unie, stejně jako celý svět, se teprve učí, jak internet uchopit. Internet jako takový je naprosto šílený fenomén, který se vyvíjí ze dne na den a se kterým stále nikdo neumí adekvátně nakládat. Každý další rok vykonáváme na internetu či s jeho pomocí nové činnosti a ty staré provádíme jinak a není v moci žádné centrálně řízené autority tento fenomén nejen regulovat, ale i byť jen pochopit. Protože je smutným faktem, že tlupa kravaťáků a eurobyrokratů prostě nikdy nemůže pochopit tak živelnou a spontánní entitu, jakou celý internetový organismus fungoval, funguje či teprve fungovat bude. Regulace je zlo a cenzura ohavnost a nic na tom nezmění dobré úmysly. Vždyť právě jimi je dlážděna cesta do pekla…

Na motivy the Guardianu.