Jestli sledujete dění kolem kombinovaných procesorů APU pravidelně, pak si vzpomenete, že podle starších roadmap měla po čipu Llano (CPU K10,5 + GPU VLIW-5) následovat Trinity (CPU Piledriver + GPU VLIW-4) a po ní Kaveri (CPU Steamroller + GPU GCN). Koncem loňského roku se ale začaly objevovat zvěsti o řadě Richland, jež se vklínila mezi Trinity a Kaveri. Právě ta dnešním dnem oficiálně vychází a náplní dnešního článku bude mimo jiné vysvětlení, proč s ní AMD přišla.

Se základními parametry budeme hotoví jedna dvě. Richland nese čtyři procesorová jádra (tedy dva moduly) architektury Piledriver, dále grafické jádro se 384 stream-procesory architektury VLIW-4 a samozřejmě více či méně nezbytné bloky jako UVD (pro hardwarové přehrávání videa), VCE (pro hardwarovou kompresi videa) a paměťový řadič pro DDR3.

Spotřeba při přehrávání videa, energeticky úspornější platforma

Tento základ je totožný s Trinity, a tak vám asi už je jasné, proč budou náplní dnešního článku právě rozdíly oproti Trinity a důvody vydání Richlandu. Pokud pomineme čistě obchodní stránku, kdy je pro AMD samozřejmě výhodné nabídnout něco nového, když Intel chystá vydání Haswellu, jsou tu čistě hardwarové důvody. Během vývoje nadcházejícího APU Kaveri si AMD uvědomila, že některé z nových technologií pro zajištění vyšší energetické efektivity lze implementovat i do stávající generace, přičemž výsledný přínos není nijak zanedbatelný - naopak, odpovídá prakticky generačnímu rozdílu.

Spotřeba systému navíc není závislá pouze na samotném APU, ale také na čipsetu a návrhu celé platformy. I na tom AMD výrazně zapracovala. Ilustruje to spotřebou při přehrávání HD videa (konkrétně zde 720p), kdy referenční platforma s Trinity konzumovala 12,8 wattu, což je o rovnou třetinu vyšší spotřeba, než jakou předvádí nový Richland - 9,6 wattu. Drobného zlepšení se podařilo dosáhnout i v klidu či s nízkou zátěží (brouzdání po netu přes Wi-Fi), kdy spotřeba poklesla o tři desetiny wattu. AMD v tomto ohledu zdůraznila, že čím jsou optimalizace spotřeby pokročilejší, tím více úsilí stojí každé další zlepšení - postupně se blížíme k bodu, kdy úsilí potřebné pro další energetické optimalizace bude tak vysoké a výsledné zlepšení tak nízké, že se přestane vyplácet.