V poslední době se začínají objevovat české aplikace pro určování hub. Vezmete smartphone, přiložíte k houbě, vyfotíte a aplikace - buďto s využitím serveru nebo na základě dat v mobilu - snímky přechroustá a vyplivne nějaký výsledek, či výsledky. Obvykle jsou doplněné i jakousi procentuelní pravděpodobností. Kdo výsledek vezme jako hotovou věc a takto určenou plodnici hodí do bramboračky, staví se do role hráče ruské rulety.

Autorům většiny aplikací nelze upřít, že obvykle uvádějí omezenou spolehlivost a varují před jejím používáním při určování hub určených ke konzumaci. Jenže ať už tímto varováním popis aplikace začíná, nebo jej najdete někde na konci při rozkliknutí podrobností, zůstává faktem, že tyto texty nikdo nečte. To se nezměnilo od dob klasických kapesních atlasů, které obvykle začínaly úvodem „tento atlas obsahuje 100 druhů vyobrazených hub, v naší zemi jich přitom roste několik tisíc, a tak plodnici, kterou najdete, nemusíte v atlasu najít“. Důkazem může být starší příběh, kdy otec nalezl smrtelně jedovatý pavučinec plyšový, v kapesním atlásku na něj nic nesedělo, a tak jej násilně určil jako houbu, která mu byla podle obrázku nejpodobnější, jedlou čirůvku zelánku, následkem čehož smrtelně otrávil svoji dvouletou dceru.

Aplikace pro určování hub v podstatě tento proces zrychluje a automatizuje, jen se dvěma rozdíly: (1) Nějaký výsledek vypadne prakticky vždy (pokud nedojde k technické chybě) a (2) houbaře oprostí od zážitku listování atlasem, kdy po shlédnutí pár stránek se symbolem lebky a červených nápisů „smrtelně jedovatá“ ztratí od experimentování s vlastním zdravím a životem chuť.

Jak je to vlastně s úspěšností určení nalezené houby podle aplikace? Asi už jste sami z předchozího textu vytušili, že nijak valně. Úskalí a problémů je celá řada. Od kvality fotoaparátu integrovaného v mobilu (aplikace nemá šanci rozlišit, zda je klobouk bílý, nebo přepálený nedostatečným dynamickým rozsahem snímače), přes počet druhů v elektronickém atlase až po možnosti určování podle fotografie.

Počet druhů je zásadní problém. V aplikaci mohou být desítky až stovky druhů, jenže jen počet hub rostoucích v České republice je odhadován na šest až osm tisíc druhů. Pokud samozřejmě ke každému druhu nejsou v databázi připojené také všechny další druhy, které mu mohou být více či méně podobné, pak zkrátka proces určení nemůže z principu správně fungovat. Dalším problémem je, že aplikace zpravidla fungují na základě trénování neurálních sítí fotografiemi jednotlivých druhů. Autor má dvě možnosti. Buďto použít fotky z internetu, z nichž však odhadem desítky procent budou špatně určené, nebo použít snímky z vlastních zásob, kterých ale bude zlomek a které tudíž nezachytí celkovou variabilitu druhu.

Dalo by se předpokládat, že s postupem času počet druhů v databázích poroste. Jenže pak nastupuje další limit. Pošlete-li profesionálnímu mykologovi snímek houby s žádostí o určení, pak - krom banálních případů, kdy je situace jednoznačná a daný druh není s čím zaměnit - obdržíte odpověď, že z fotografií se houby určovat nedají - část druhů ne spolehlivě, část vůbec. Důvodem je, že prostý tvar i barva jsou poměrně variabilní znaky, zvlášť v některých skupinách. Třeba mezi holubinkami si často mohou být podobnější dvě plodnice různých druhů než dvě různé plodnice téhož druhu. Znaky stabilnější (struktura dužniny, její chuť, vůně, makrochemické reakce, charakter povrchu ap.) žádná aplikace prostřednictvím fotoaparátu nemůže posoudit.

Co teprve údaje o geologickém podloží, charakteru lesa, mikroklimatických podmínkách… Lze narazit i na poznámku, že konkrétní aplikace funguje lépe, pokud je snímek pořízen v přirozeném prostředí. Možná umí rozpoznat, zda jsou v okolí plodnice listy nebo jehličí a upřesnit tím proces určení. Jenže zcela běžným případem je, že v souvislé smrčině roste soliterní dub nebo buk a houba na něj navázané se může objevit klidně 15-20 metrů od něj v místě, kde půdu kryje čisté jehličí…

Experimentování s algoritmy umělé inteligence a neurálními sítěmi je zkrátka trend, kterému nezabráníme a kterému ani z podstaty věci nemá smysl bránit. V tomto konkrétním případě je tu ale zásadní problém. Aplikace se dostávají mezi širokou veřejnost, která nemá o možnostech a úskalí technologické stránky příliš valné povědomí.

Po léta tito lidé brali chytrý telefon jako spolehlivý nástroj, který doručí SMS přesně tak, jak byla odeslána, vzbudí vás přesně v tu chvíli, kdy jste zadali, upozorní vás v přesně nastaveném předstihu na události, na které jste chtěli být upozorněni. Proč by najednou měli předpokládat, že jim tento výdobytek moderní vědy a techniky poskytne velmi nepřesnou službu? Druhá polovina problému pak spočívá v tom, že velká část z těchto řadových uživatelů nemá představu o tom, jak komplexní může být proces určování makroskopicky variabilních prvků z množiny, která jich čítá 6-8 tisíc. V tomto případě navíc právě jen podle makroskopických znaků snímaných kvalitativně limitovanou technikou a porovnávaných s databází obsahující asi tak 1/50 reálného počtu.

Až budete u někoho jíst bramboračku s houbama a hostitel se vám pochlubí, jak houby pourčoval umělou inteligencí pomocí supermoderní aplikace na svém high-endovém smartphonu, tak ať víte, na čem jste.