Podle Willa Page z PRS for Music a Davida Touve z Washington and Lee University (oba pracovali společně na šestistránkovém elaborátu „Moving Digital Britain forward, without leaving Creative Britain behind“, tedy něco jako „Jak posunout digitální Británii vpřed a zároveň nenechat kreativní Británii pozadu“, k přečtení dole pod článkem) jsou vlastně poskytovatelé připojení k internetu jacísi „provozovatelé vysílání nové generace“ (Next Generation Broadcasters). V podstatě přirovnávají výběr peněz od poskytovatelů připojení k tomu, čemu se u nás (dnes již méně, avšak stále docela) trefně říká „výpalné“. To je ve skutečnosti kompenzace placená z různých médií a zařízení za to, že je možné legálně vytvářet rozmnoženiny díla pro osobní potřebu (bez ohledu na to, odkud dílo pochází, neboť nabyvatel rozmnoženiny není povinen legalitu zdroje zkoumat, to po něm ani nelze chtít). Návrh Willa Page však stále hovoří o „nelicencovaných“ médiích a tím vznikajících škodách, čímž se dostává za hranici slušnosti, neboť nehovoří primárně o kompenzaci za zákonem dovolenou činnost, ale o kompenzaci za činnost zákonem nedovolenou nebo zapovězenou.

Aby jím navrhovaný „obchodní model“ fungoval, muselo by dojít ke dvěma věcem: 1. legalizace tzv. „pirátství“ a 2. zavedení paušální kompenzace legalizace tzv. „pirátství“. PRS for Music by pak tuto kompenzaci vymáhala na poskytovatelích připojení coby „provozovatelích vysílání“ (přesněji řečeno nařizovala by jim to nějaká další novelizace Digital Economic Billu) a ti by následně patřičným způsobem zdražili připojení (zdražení by pak třeba v cenové nabídce prezentovali jako „autorský poplatek“, jako se to dnes dělá z médií, kopírek, tiskáren, počítačů a spousty dalších zařízení). Tím se pochopitelně dostáváme k tomu, co již dnes řeší nejčastěji fotografové: férovost takového poplatku pro uživatele, kteří zpoplatněnou činnost nevykonávají.

Aktivity PRS for Music bude rozhodně velmi zajímavé sledovat, protože se domníváme, že tímto „výkřikem do tmy“ to rozhodně nekončí.