Christopher Nolan v nedávném rozhovoru označil model Netflixu přímo za nesmyslný a bizarní.

Jde o to, že Netflix nijak nectí zaběhlý pořádek, kdy film má nejprve hájené období v kinech a teprve poté míří do další distribuce. Kina tak nemají šanci si vydělat a diváci ve svém důsledku nemají šanci vidět film na velkém plátnu.

Jen letos chce Netflix uvést 40 filmů ve 190 zemích světa. Odmítá přitom ono obvyklé 90denní okno, kdy filmy jdou exkluzivně v kinech. Opakem Netflixu je Amazon, který za to Nolan naopak chválí.

Netflix „si to pohnojil“ tímto modelem současného uvádění ve streamovací službě už s Cannes, kdy na festival přihlásil dva filmy, které šly současně do streamu. V Cannes na to zareagovali úpravou pravidel, která fakticky vyřadila Netflix z možnosti se festivalu účastnit.

Na jednu stranu lze plně pochopit ty režiséry, kteří mají Netflix rádi. Ostatně když se to vezme obecně, tak je spousta filmů, u kterých je „šuma fuk“, jestli je člověk vidí na velkém plátnu v kině, nebo doma na velké 4k TV, která je však ve srovnání s plátnem hodně malá.

Jenže vedle nich jsou spousta filmů, kde si tvůrci vyhráli s kamerou (já osobně mám v oblibě Terrence Mallicka), použitou záznamovou technikou (Nolan je se 70mm a IMAX filmem pověstný), že dívat se na jejich filmy na trapně malé TV v obýváku znamená velkou ztrátu atmosféry. Nevěříte? Sáhněte klidně hluboko do minulosti a zkuste si pustit Občana Kanea na svém PC monitoru.

Na druhou stranu mají kinosály i své nevýhody. Když si těsně za vás sedne mentálně retardovaná dvojice s popcornem a colou a současně o dvě řady před vás další retardovaní jedinci, co si fotí film během promítání svým androidím pádlem, obvykle přemítáte, jestli ta brutální částka za lístky spojená s nevyhnutelnou konzumací reklamních bloků opravdu předčí filmovým zážitkem obývákovou TV.