• In-place Upgrade: Uživatel spustí setup.exe ve Windows, v průběhu instalace zvolí „Upgrade“ a nainstalované aplikace a data budou k dispozici i v nově nainstalovaném systému.
• Clean install: Uživatel spustí setup.exe ve Windows a v průběhu instalace nezvolí Upgrade, ale vlastní (rozšířené) možnosti. Systém nainstaluje do nového nebo i téhož diskového oddílu (partition), stará instalací bude zachována jako WINDOWS.OLD. Uživatel sice o data nepřijde, ale aplikace, nastavení a data v příslušných uživatelských složkách „nezmigrují“ do nového systému, toto bude muset uživatel udělat ručně (přesypat data, znovu nainstalovat aplikace atd.).
• External Boot / Wipe & Reload: Instalace je spuštěna mimo prostředí Windows, typicky nastartováním (nabootováním) z instalačního DVD. Uživatel se sám rozhodne, zda stávající diskový oddíl se systémem Windows zcela odstraní a přijde tak o zde uložená data i aplikace (nastavení samozřejmě nevyjímaje) a provede instalaci podobně jako na nové PC.

Sami vidíte, že tabulka svým způsobem připouští i možnosti „downgrade“ z vyšší verze Windows Vista na nižší verzi Windows 7. Nepředpokládá se však, že to budou uživatelé provádět a navíc není podporována instalace „přes existující instalaci“ („In-place Upgrade“).

Následující informace už nejsou pro koncového uživatele důležité, ale přesto je v nich několik zajímavostí. Tak například OEM partneři musejí uchovávat o upgradech informace po dobu dvou let od ukončení programu (tedy nejspíše co se týče počtu vydaných médií pro upgrade). Microsoft také může po OEM požadovat dokumentaci, aby se ujistil, že OEM postupuje v souladu s programem upgradu. Pokud Microsoft zjistí, že OEM podmínky nedodržuje, bude po něm (po OEM) požadováno zaplacení částky ve výši 130 % ceny každé licence Windows 7 licencované podle OEM Microsoft Desktop Operating System License Agreement verze 12.X distribuované v rozporu s podmínkami programu.

Pozoruhodné je – a to se opět týká i koncového uživatele, že Microsoft, ačkoli počítá s tím, že jeden uživatel bude upgradovat typicky nejvýše jeden počítač, dovoluje uživatelům a především menším podnikům provést nejvýše „25 upgradů na každou mailovou adresu koncového uživatele“ (pro jistotu v originále: „limit of 25 upgrades for each qualifying end user's mailing address“ – zde je otázkou, zda se tím myslí i e-mailová, nebo třeba jen klasická poštovní adresa a samozřejmě vyvstává obligátní otázka, k čemu bude tato informace komu dobrá). Limit maxima 25 upgradů je zatím předběžný (domníváme se, že hodně údajů je předběžných – jak již bylo řečeno, tento dokument je určen k připomínkování ze strany OEM výrobců a hodně se toho může změnit).