Jelikož máme stále právo na kopii našeho vlastního zvukového nosiče, tedy pokud neobsahuje ochranu proti kopírování ve smyslu § 43 odst. 3 AZ, ukážeme vám nyní zajímavý postup, jakým se dá zkopírovat gramofonová deska. A nemáme nyní na mysli analogovou elektronickou cestu zvuku, ale kopírování v pravém slova smyslu. Na tento článek nás v diskuzi k článku DRM na ústupu? upozornil „nedělák“, za což děkujeme.

Princip kopírování je svým způsobem podobný výrobě lisovaných CD. Originál se rovnoměrně polije měkkou údajně silikonovou hmotou, takovou, která se dobře rozlije do drážek desky, čímž se v ní vlastně otiskne zvukový záznam. Po šesti hodinách schnutí je možné „gumový master“ sloupnout a vytvořit z něj kopii – stačí na něj nalít v rozumné míře nějaký vhodný roztavený plast, který se zkopíruje od silikonového odlitku. Jakmile kopie ztvrdne, stačí v ní vyvrtat díru a posadit na gramofon.

Dobrá, držme se „při zemi“. Návod je to jistě zajímavý a zdá se být i pravděpodobné, že při volbě vhodných substancí na „master“ a „kopii“ z výsledku možná i poznáte, co jste to vlastně zkopírovali. Avšak kdo by si takto kopíroval (a možná i poškodil) vinyl, nejlepší to nosič zvukových nahrávek, na který přece žádné CD nemá? ;-) A to nehovořím o tom, co by asi udělala ta plastická kopie s jehlou gramofonu, zejména s ohledem na „bezpochyby čisté prostředí“, ve kterém by se kopírování provádělo.

Kompletní postup naleznete na serveru QJ.NET. My vám z něj ukážeme jen několik stěžejních obrázků.