Termínů a označení, které se v souvislosti s hardwarem a datem jeho vydání a prodeje souvisí, je více. Oblíbeným termínem je paper launch (neplést s pepper lunch), papírové vydání. Tedy situace, kdy výrobce hardware vydá, případně poskytne k recenzím, ale zákazník čeká a čeká, ale v krámě ho stále nemají a nemají. I s tímto termínem byl podobný zásadní problém - kolik času musí uplynout mezi vydáním a dostupností, aby toto vydání bylo možné označit za paper launch? Zvlášť výživné diskuze na toto téma probíhaly zhruba před deseti lety. Bývaly velmi vášnivé, ale jednoznačný závěr nepřinášely. Obvykle totiž záleželo, jaký vztah měl ten který diskutér k té které značce, takže pokud jednou nebyl produkt do týdne na krámech, šlo o jasný paper launch a pokud jindy nebyl produkt jiné značky na krámech ani po šesti týdnech, o žádný paper launch se nejednalo, protože určitě zítra bude.

K nastavení rozumné hranice mě kdysi inspiroval jeden rozhovor s ex-šéfinženýrem ATi / ex-šéfem grafické divize AMD Ericem Demersem, který prohlásil, že nevidí důvod vydávat hardware, o kterém ví, že do měsíce nebude dostupný. Právě měsíc se jeví jako docela rozumná hranice mezi například menším logistickým zdržením a přístupem „konkurence má novinky na trhu, my jsme zvládli vyrobit pět vzorků, které jsou lepší, pošleme je na recenze, ať to vypadá, že jsme pořád nejlepší a zatím se budeme modlit, abychom do tří měsíců vydali novou generaci“.

Zatímco měsíční termín na paper-launch se zdá být celkem rozumný, jaký čas musí uplynout, abychom hardware mohli považovat za retro?

U automobilů je to jednoduché. Tam je základní (ne však jediná) podmínka stáří třiceti let. Svět IT je ale přecijen rychlejší než svět automobilů, takže výše vyobrazený Robotron K 8911 z konce 80. let jistě nebude tím nejnovějším, co bychom mohli titulovat retro. Svět autoveteránů to tedy má co do jednoznačnosti snazší - na druhé straně v jiných ohledech to už tak příjemné není. Zatímco hardware je retro prostě pokud si to ve skupině lidí, před kterou jste ho prohlásili za retro, uhájíte, automobil musí pro status historického vozidla projít certifikacemi v ceně několika tisíc. Scénář, kdy by si majitel Duronu měl zaplatit tři tisíce za to, aby mu mohl říkat retro hardware, a ve výsledku certifikát nedostal, protože je na můstcích grafit a hardware tedy není v konfiguraci z výroby, by se nejspíš s pozitivní odezvou komunity nesetkal.

Byly doby, kdy si člověk mohl pomoci prostě tím, zda do desky s procesorem může osadit novou grafickou kartu. Když se nové modely grafických karet vyráběly už jen v AGP provedení, ale deska s osazeným procesorem byla vybavena nanejvýš PCI sloty, bylo to už vcelku retro. Když byla k dostání nová grafická karta už jen v PCIe provedení, ale procesor byl určený pro desku vybavenou maximálně AGP rozhraním, byl už daný procesor (a deska) retro. Jenže PCIe rozhraní už na deskách oxiduje dobrých 15 let a tak nějak asi cítíte (jestli necítíte, může to být jeden z prvních příznaků COVID-19), že 15 let je trochu moc vysoká hranice. Zvlášť když bude - s ohledem na PCIe 5.0 - ještě narůstat. Jenže to původně neměla. V roce 2011 předpokládalo konzorcium PCIE SIG, že po PCIe 4.0 mědi odzvoní a v rámci rozhraní ji nahradí optika. Jak už jsem předeslal, PCIe tu bude ještě pár generací oxidovat, neboť měď zůstane (a optická vlákna, která oxidací netrpí, jsou v nedohlednu).

Pokud bychom měli hledat odpověď na otázku v paralelách (a jak se ukázalo, paralela s automobilovým průmyslem nepomůže, neboť když je i 15 let evidentně příliš, 30 let je úplně mimo), nabízí se paralela s Tokajským vínem. To je (opět ve zjednodušeném pohledu) považováno za archivní po 10 letech od sklizně. S tím stoupá jeho cena na dvojnásobek (což se nám se světem hardwaru poněkud rozchází) a v praxi toho nebývá problém dosáhnout, protože lepší záležitosti jako víceputňová vína a esence stejně na trh nejdou dříve než po pěti letech od sklizně. Ač je to u hardwaru nepatrně jinak, zhruba deset let se jeví jako docela rozumná hranice.

Vraťme se na začátek, konkrétně k procesoru Core i7-4820K. Ten pochází z roku 2013 a staví na architektuře Ivy Bridge, která je sama o rok starší. V některých ohledech je novodobá éra Intelu chápána vydáním Sandy Bridge, se kterou Intel (po Core-Nehalemovském pošťuchování) výrazněji odskočil AMD a která z důvodu zpomalení mezigeneračních posunů byla velmi dlouho použitelná. Dalo by se tedy říct, že procesory starší než Sandy Bridge už retro jsou (což nic nemění na tom, že v ±kancelářské sestavě mohou stále dobře sloužit). Zda jsou retro generace Sandy Bridge, Ivy Bridge a Haswell, už může být diskutabilní, ale Broadwell zcela jistě ne, neboť ten je vyráběn na 14 nanometrech, což je svým způsobem stále velmi aktuální téma.

Naopak u AMD (a tady věřím, že se mnou bude nesouhlasit spíše menšina čtenářů) je retro celá Bulldozerovská linie. Ač obsahuje modely (zvlášť poslední generace APU), které jsou rovněž velmi dobře použitelné v kancelářských sestavách, Zen byl zkrátka takový posun, že po jeho vydání tyto produkty působí více než jen morálně zastarale.

U grafických karet to může být ještě subjektivnější, ale sám vidím výrazný zlom s nástupem GCN / Radeonu HD 7970 a Kepler / GeForce GTX 680. U obou výrobců tehdy došlo k velkým změnám - u AMD k jedné z největší změně grafické architektury za celou historii (nezůstal kámen na kameni, ani podobnosti s předchozí generací), u Nvidie k velké změně filozofie. Ačkoli je možné Kepler chápat jako evoluci Fermi (GF100) a tu jako evoluci Tesla (G80 / GT200), počínaje generací Kepler se Nvidia zaměřila na energetickou efektivitu (a to zprvu i na úkor technologické výbavy). U obou výrobců došlo k velkému zlomu, takže produkty vydané před rokem 2012 byly již nedlouho poté vnímány jako obstarožní.