Firma Kaleidescape Systems nabízí totiž zajímavé řešení domácího multimediálního systému na bázi serveru, ze kterého si pak může více přehrávačů přehrávat uložený obsah. Něco podobného by měly nabízet i platformy AMD Live! a Intel VIIV a dá se říci, že jejich možnosti by se od vyřešení tohoto sporu mohly klidně odvíjet. Server je jakýmsi „jukeboxem“, kam si může uživatel uložit hromadu DVDček, ovšem nikoli ve fyzické formě, ale prostě zkopírováním na vlastní úložiště serveru, které je navíc možné rozšiřovat. A právě tento způsob ukládání je předmětem sporu, který se táhne už hodně dlouho. Podle DVD CCA jednoduše Kaleidescape porušuje podmínky použití CSS, které si společnost licencovala už v září roku 2002. DVD CCA si způsob používání CSS v Kaleidescape systémech náležitě uvědomila až v roce 2003 a žádala tuto společnost, aby „více zabezpečila své produkty“.

Situace se zajímavě zvrtla v roce 2006, kdy DVD CCA stáhla požadavky na finanční odškodnění, aby je přeměnila v zákonné odvody (těm se dnes u nás říká „výpalné“). Kaleidescape toho však využila a na oplátku ve své žalobě požadovala odškodné od DVD CCA a jakési „posvěcení“, že její produkty jsou v souladu s kýženými licenčními podmínkami, aby se tak vyhnula budoucím sporům.

Právní zástupce William Coats ze společnosti White and Case, kterou si DVD CCA najala, zmiňuje, že Kaleidescape Systems porušila (prý asi stostránkové) licenční ujednání v několika bodech, přičemž žaloba jich zmiňuje pět. Podle první připomínky je porušeno ustanovení, aby se pomocí případných produktů vyrobených v souladu s tímto ujednáním nedaly vytvářet digitální kopie obsahu DVD. Druhý bod se týká samotného obcházení CSS, třetí prodeje takového hardwaru, čtvrtý vyžaduje při přehrávání obsahu fyzickou přítomnost zdrojového DVD pro ověření a pátý porušení zákazu kopírování důvěrných CSS dat.

Kaleidescape to však vidí celé úplně jinak. Tvrdí, že v tomto případu jde především o to, zda si může uživatel, který si legálně zakoupil DVD, toto zkopírovat na pevný disk či obecně si s ním dělat, co se mu zlíbí. Opírá se při tom o část sbírky zákonů Spojených států, která se mimo jiné týká vysílání a reprízování komerčního obsahu v domácnostech, hotelech a podobně (říká se jí „Fair Use“; to, co chystají členové Sněmovny reprezentantů USA Rick Boucher a John Doolittle coby „FAIR USE Act“, má být něco podobného, ale v podstatně širším rozsahu).

DVD CCA se v souvislosti se sporným bodem o nutné přítomnosti DVD pro ověření a přehrávání nelíbí způsob, který Kaleidescape System umožňuje. „Jakmile zkopíruje uživatel DVD do jednoho systému, může takový disk prodat, či půjčovat dalším uživatelům ke zkopírování do svých systémů, přičemž na prvním to bude stále přehrávatelné. Tato skutečnost jednoznačně představuje porušení CSS licence. Nehledě na to, že už samotné kopírování DVD je právě to, čemu má CSS zabránit.“

Šéf Kaleidescape Michael Malcolm mimochodem ještě uvádí, že jeho společnost se snaží mít své produkty nejen v souladu s DVD CCA, ale i s dalšími držiteli příslušných práv na různé technologie, jmenovitě DVD Format/Logo Licensing Corporation, Dolby, Macrovision, DVI Promoters, HDMI Licensing, Digital Content Protection (HDCP), MPEG LA, Nissim Corporation, Koninklijke Philips Electronics N.V. a Toshiba coby zástupce DVD Patent Licensing Group. Pikantní pak je, že její systém nejenže zachovává ochranu CSS při kopírování na disk v serveru (toho se asi týká onen bod o porušení zákazu kopírování důvěrných CSS dat), ale ještě k ochraně přidává vlastní 256bitové šifrování, takže záznam je podle šéfa Kaleidescape na disku v serveru chráněn více než na samotném DVD. Tyto argumenty však považuje právní zástupce DVD CCA (dle očekávání) za nepodstatné. Malcolm však tvrdí, že produkty jeho společnosti jsou plně v souladu s CSS licencí. Podle něj může DVD CCA vidět problém snad jen jediný, a to v pojmu „oprávněné kopie“. „Postoj DVD CCA je takový, že vlastně žádná oprávněná kopie nemá existovat. Pak by se ale část »fair use« sbírky zákonů nevztahovala na DVD.“

Právě části sbírky, které jsou shrnovány pod pojem „fair use“, jsou stěžejní. Jedna se týká vysílání (reprodukce) audiovizuálních děl pomocí kabelové televize, satelitu a rádia a povoluje podle copyrightového úřadu použití zaznamenaného díla v případech, jako jsou recenze, komentáře, zprávy, vyučování, vědecké práce a výzkumy. Vedle ní pak tzv. „Audio Home Recording Act“ z roku 1992 povoluje v domácím prostředí pro nekomerční účely analogový záznam zvukového díla pro osobní užití, neříká však nic o videu. Malcolm je si pak vědom, že rozhodnutí může být zásadní vliv na pohled na nakládání s videem v domácích podmínkách. Pokud Kaleidescape vyhraje, bude to jistě znamenat velký krok vpřed. A naopak když prohraje, bude to logicky velký krok vzad a filmová studia budou blíže diktatuře používání DVD. V případě výhry se pak podle šéfa Kaleidescape Malcolma obávají studia budoucnosti „videoplacek“ nových generací, kde ochranu proti kopírování doplňuje systém správy kopií (známý pod zkratkou DRM). Ten de-facto nasazuje nový obchodní model, kdy je uživateli prakticky při každém použití již zakoupeného obsahu tento prodáván znovu a znovu. Vtip je v tom, že pokud bude kopírování DVD v systémech Kaleidescape uznáno jako „fair use“, pak u nich mohou uživatelé ještě dlouho vydržet a vyhnout se tak systému „řízených kopií“ skrze DRM, neboť podle Malcolma se s dobrým čipem pro přepočet videa na vyšší rozlišení dá i s klasickým DVD dosáhnout na pohled velmi podobné kvality obrazu, jakou nabízí HD video.