A jelikož je Maďarsko oblíbená turistická destinace a kupříkladu historické části Budapešti nejsou prakticky nikdy prosty jiných lidí, je v podstatě nemožné pořídit si fotografii manželky u řeky, aby vám někde o kus dál nestál ve snímku řekněme japonský turista. Domluva Čecha s Japoncem, to bude nejspíš poněkud oříšek a tudíž pokud se daný snímek rozhodnete pořídit, porušíte tím místní zákony.

Nový zákon víceméně kodifikuje dosavadní soudní praxi, která toto většinou nepovolovala či trestala. Trochu zvláštní přístup na zemi, která světu dala Josepha Pulitzera a Roberta Capu, ale budiž. Nicméně se tímto fakticky zabíjí street fotografie v Maďarsku, jelikož nejlepší snímky vznikají často jako promyšlené „momentky“, kde se nelze dopředu ptát na souhlas. A bude jistě zajímavé, jestli maďarští policisté budou zatýkat každého, kdo jen do úrovně očí zvedne smartphone. Podle dostupných informací nepředcházela přijetí této právní normy žádná diskuse s odborníky či fotografy. Pouze platí, že snímky, na nichž jsou další osoby neidentifikovatelné, jsou povoleny.

Tolik tvrdé maďarské předpisy. Nevím jaká je přesně situace u nás, pokud mě paměť neklame, tak obecné dění na ulici lze fotit bez potíží, ale snímky konkrétních osob již vpádem do soukromí zavánějí. Pokud se ale mýlím, tak mě prosím opravte.

Tak či onak zde máme opět onu slavnou debatu na téma svobody (projevu) versus ochrany soukromí. Jsou zde hned tři úhly pohledu. První reprezentují sami fotografové, ať již aktuálně ti maďarští, nebo lidé formátu Garryho Winogranda, Joela Meyerowitze a dalších.Ti jsou samozřejmě s každým utahováním kohoutků ve svobodě vykonávání své profese nespokojeni. Druhá pohled skýtají anonymní lidé, kteří si skutečně často nepřejí, aby byli někým cizím fotografováni. Obecně bývá v tomto otevřenější mladá generace, ale jak - vezměme si extrémní příklad - v horkém letním parnu rozlišíte na Václaváku profesionálního pouličního fotografa od pedofila, když najednou přiklekne na metr od vaší řekněme 5leté dcerky v šatečkách, cvakne a zase zmizí.

Třetí pohled je pohledem zákonodárce, který zkrátka musí vybalancovat celý systém tak, aby bylo co nejméně omezení pro obě krajní skupiny i všechny mezi nimi. Jedna věc je zákonný předpis, druhá jeho praktická vymahatelnost. Pokud by měli v Maďarsku zadržet a soudit každého, kdo na ulici cvakne spouští, pak se jim během 10 minut zahltí celý soudní systém v zemi.

Osobně jsem pro nějakou formu regulace, ale takovou, která pramení ze slušnosti. Přijatelný kompromisní model je pro mě takový, který umožní ptát se na souhlas až po pořízení fotografie. Dotyčnému snímek na displeji ukázat a požádat jej o souhlas. V případě zamítnutí snímek smazat. A pro fanoušky analogu: film vyvolat a nabídnout buď zničení, nebo zaslání daného políčka negativu. Ve všech případech je potřebná jistá vzájemná důvěra: jako fotografovaný subjekt musím věřit fotografovi, že snímek mé osoby nebude nijak pochyb použit, stejně tak fotograf těžko bude žádat písemný souhlas u osoby, pokud z výrazu tváře na snímku jasně neplyne, že souhlas je. Ale platí jedno zlaté pravidlo: snímky dehonestující danou osobu by měly být smazány/zničeny, pokud daná osoba nebude s jejich dalším použitím souhlasit.

Ale zakazovat pořízení fotografie manželky u historické památky v místě, na které se již v životě nepodíváte, jen proto, že v rohu snímku bezohledně usedl na historické schodiště anonymní turista z rozvojové země a začal do sebe ládovat chleba s paštikou nehledíce na všechny ostatní turisty v lokalitě, není férové.