Celý text se nachází na oficiálním webu www.ochrance.cz a skládá se z pěti částí:

• Stručný obsah podání
• Působnost veřejného ochránce práv
• Autorský zákon, vyhláška Ministerstva kultury
• Směrnice ES, mezinárodní úprava a ústavní zakotvení
• Posouzení věci veřejným ochráncem práv

Z nich první čtyři jsou spíše obecného rázu a tak se budeme věnovat jen té poslední (tučně jsem vyznačil ty nejzajímavější pasáže):

Posouzení věci veřejným ochráncem práv

Jak již bylo řečeno v úvodu, veřejný ochránce práv není oprávněn určovat, v jakých případech a v jaké výši budou placeny nejrůznější poplatky, daně nebo cenová regulace (jde o ekonomická/hospodářská opatření státu).Tyto záležitosti jsou v demokratickém právním statě věcí rozhodnutí politických orgánů, kterým veřejný ochránce práv není (jedná se o apolitický orgán stojící mimo oblast veřejné správy).

Ačkoliv český právní řád (stejně jako právní řád slovinský či litevský) používá pojem náhradní odměna, přičemž se v odborné literatuře běžně dovozuje, že povaha této odměny je soukromoprávní, je třeba předeslat, že z pohledu ústavněprávního se o daň či poplatek skutečně jedná. Dochází totiž k transferu majetkové hodnoty (vlastnictví) od konkrétní osoby, a to nikoliv na základě smlouvy nebo deliktního jednání, ale na základě požadavku veřejné moci. V této souvislosti lze poukázat na to, že v angloamerickém právu se pro náhradní odměnu běžně používá termín „copyright tax“, „copyright fee“ nebo „copyright levy“ tedy autorská daň, autorský poplatek, autorský odvod.

Nerozhodná je skutečnost, že nedochází k přesunu finančních prostředků přímo na účty veřejnoprávních korporací subjektů (stát, obec), což je jinak v případě daní/poplatků obvyklé. Lze si jistě představit situaci, kdyby autorské poplatky vybíral stát a namísto kolektivních správců by rozdělování vybraných prostředků příslušelo například Ministerstvu kultury. Jestliže se stát rozhodl pověřit (z historických důvodů) výběrem autorských poplatků kolektivní správce (kteří ke své činnosti disponují veřejnoprávním oprávněním a jsou Ministerstvem kultury kontrolováni), nezpůsobuje tato skutečnost změnu charakteru náhradních odměn jakožto daní/poplatků. Pojem daň/poplatek ve smyslu čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod je třeba v této souvislosti vyložit extenzivně. Obdobná situace jako u náhradních odměn ostatně existuje i u poplatků za rozhlasové a televizní vysílání.

Současně však platí, že pokud náhradní odměny jsou ve své povaze daněmi/poplatky, kolektivní správci v případě jejich vybírání nefigurují jako subjekty soukromoprávní, ale jako „prostředníci“ veřejné moci. Při vybírání odměn tedy nemohou argumentovat maximou svobody vyjádřenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale mohou konat pouze to, co jim zákon (vyhláška) umožňuje. Přestože se tato poznámka přímo nedotýká problému zakotvení náhradních odměn, považuje ochránce za důležité upozornit kolektivní správce na to, že současně s oprávněním vybírat náhradní odměny na sebe berou i veřejnoprávní závazek jednat pouze takovým způsobem, který jim zákon umožňuje.

Daně a poplatky mohou být dle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ukládány pouze na základě zákona, což je v daném případě splněno, neboť povinnost platit náhradní odměnu vyplývá z ustanovení § 25 odst. 1 AZ a zákonodárce zvolil pro bližší vymezení formu zákonného zmocnění ve prospěch Ministerstva kultury.

Vyhláška Ministerstva kultury byla vydána na základě zákonného zmocnění, přičemž aktuální text vyhlášky se nejeví být v kolizi s rozsahem zákonného zmocnění daného ustanovením § 25 odst. 7 AZ.

Ochránce však v této souvislosti zdůrazňuje, že způsob zpoplatnění, především co se týče tzv. flashdisků a přenosných harddisků, by se mohl časem dostat do rozporu s principem přiměřenosti. Je totiž zřejmé, že v této oblasti techniky dochází k prudkému zvyšování kapacity paměťových médií. Je proto povinností Ministerstva kultury tento vývoj reflektovat a každoročně přizpůsobovat zpoplatnění kapacity těchto médií aktuální průměrné kapacitě na trhu (například lze odhadovat, že na konci roku 2007 bude průměrná kapacita flashdisků nikoliv 512 MB, ale 2 GB, čemuž by měla odpovídat i mez zpoplatnění).

Ochránce bude do budoucna kontrolovat, zda se vyhláška ministerstva s ohledem na socioekonomický vývoj nedostává do rozporu s požadavky přiměřenosti a zákazu diskriminace, přičemž v případě, že Ministerstvo kultury nebude vyhlášku pravidelně novelizovat a přizpůsobovat aktuálnímu stavu, zváží možnost podat návrh na zrušení vyhlášky.

Veřejný ochránce práv oproti předběžnému posouzení předmětné materie nedospěl k závěru, že povinnost zavést systém zpoplatňování nenahraných nosičů ukládá České republice Směrnice 2001/29/ES. V tomto směru jde o jistý „autorskoprávní mýtus“, přičemž i sám ochránce byl překvapen tím, že ne všechny členské státy ES mají zavedeno zpoplatnění nenahraných nosičů (kopírovací techniky) a že i Evropská komise vyjadřuje vůči některým formám zpoplatnění své výhrady (k tomu viz níže).

Český zákonodárce tedy není povinen přijmout přímo současně zvolený režim zpoplatnění (Směrnice 2001/29/ES totiž blíže pojem přiměřená náhradní odměna nespecifikuje), je však současně třeba dodat, že valná většina členských států ES přistupuje k danému problému obdobně jako Česká republika.

Ochránce dále podotýká, že zakotvení povinnosti platit náhradní odměnu není oproti předchozímu stavu (tj. oproti právní úpravě před 21. květnem 2006) něčím výjimečným. Rozdíl je pouze v tom, že nyní výši odměny nestanoví přímo zákon (4 % z prodejní ceny), ale vyhláška, a dále je rozdíl v tom, že dříve neurčitý právní pojem „nenahrané zvukové a zvukově obrazové nosiče“ je ve vyhlášce blíže specifikován, konkretizován.

Závěrem ochránce znovu podotýká, že pojetí náhradní odměny má kromě svého politického rozměru i rovinu právně-teoretickou.

Je známo, že ve světě existují různé teorie práva duševního vlastnictví, přičemž je možné je rozdělit na teorie utilitaristické a teorie vlastnické/přirozenoprávní.

Utilitaristické teorie (viz např. Thomas Jefferson, Adam Smith, Jeremy Bentham) pojímají duševní vlastnictví jako společensky užitečný monopol, který je časově omezený. Výslovné vyjádření tyto teorie nalezly v čl. 8 Ústavy Spojených států amerických: „Kongres je oprávněn přijmout opatření k podpoře vědy a umění tím, že na omezenou dobu poskytne autorům a vynálezcům výlučná práva k jejich výtvorům a vynálezům"“ Duševní vlastnictví je tedy vnímáno jako prostředek k ochraně takových řešení/tvůrčích počinů, které společnosti přináší určitou novou hodnotu (v případě vynálezů jde o nové technické řešení, v případě autorských děl jde o výtvory, které společnosti přináší kulturní obohacení a působí na lidský krasocit). Za takový tvůrčí/technický přínos si potom autor zaslouží být nositelem zákonného monopolu, ovšem pouze na určitý čas.

Přirozenoprávní/vlastnické teorie (John Locke, Immanuel Kant) naopak pojímají duševní vlastnictví jako obdobu klasického vlastnictví s tím, že duševní vlastnictví je chápáno jakožto projev osobnosti tvůrce a zákonný monopol nevyplývá ze skutečnosti tvůrčího přínosu pro společnost, ale ze samé povahy lidské přirozenosti. Dle těchto teorií je tedy přirozené, aby autor/vynálezce nakládal se svým nehmotným výtvorem obdobně, jako s hmotnou věcí a aby mohl zakázat všem osobám užívat produkt svých tvůrčích/vynálezeckých schopností.

Zakotvení náhradní odměny je obvykle obhajováno tím, že dochází k masovému kopírování autorských děl a tato odměna má autorům nahradit částky, o které díky současným možnostem kopírovací techniky přicházejí. Základním právem autora je totiž zabránit třetím osobám pořizovat rozmnoženiny jeho děl (čl. 9 Bernské úmluvy). Je dále argumentováno, že autor v digitálním/informačním věku nemá šanci uzavřít licenční smlouvu se všemi osobami, které by chtěly získat rozmnoženinu jeho díla a z tohoto důvodu je namístě zavést systém placení náhradních odměn z nosičů (zařízení k pořizování rozmnoženin), na nichž potencionálně mohou být rozmnoženiny autorských děl zachyceny.

Je tedy pravdou, jak namítá řada stěžovatelů, že v této záležitosti skutečně je aplikována jistá domněnka (presumpce), která předpokládá, že většina prodávaných nenahraných nosičů (kopírovacích zařízení) bude sloužit ke kopírován cizích autorských děl. O relevantnosti takové domněnky je samozřejmě možné diskutovat a ani v českém parlamentu (jakožto legitimním „diskusním fóru“) na daný problém nebyly jednotné názory. Většinové rozhodnutí však vyznělo ve prospěch zakotvení náhradních odměn na nenahrané nosiče/kopírovací zařízení.

Závěrem chce ochránce popsat z důvodu celostního hodnocení i názory, které zakotvení náhradních odměn v určitém směru kritizují.

Z pohledu právně-teoretického je zcela zjevné, že požadavek placení náhradní odměny je možné obhájit pouze přirozenoprávní teorií duševního vlastnictví. Z pohledu teorie utilitaristické totiž není splněn ani požadavek společenské odměny (zákonného monopolu) za konkrétní tvůrčí či vědecký počin a není ani splněn požadavek „monopolu na čas“, neboť dochází k placení odměn i za autorská díla, u kterých doba ochrany dávno vypršela.

Další kritický názor, který systému placení náhradních odměn vytýká především to, že s ohledem na rozvoj digitálních přístrojů (fotoaparátů, kamer, skenerů apod.) a potřeby zálohování dat bude poměr mezi kopírováním cizích a vlastních děl v podstatě vyrovnaný, je zachycen v citované zprávě Evropské komise Copyright Levies in a Converging World:„In such circumstances, it would no longer be possible to hold only liable the manufacturers or importers of equipment and media. The logic of levies would also have to be applied to broadband and infrastructure service providers including telecommunications providers that carry content. If this were to happen, levies would proliferate and there would be a serious risk of a backlash against the rights holder community and consumer welfare“". (přel. „za takových okolností nebude možné, aby odpovědní byli pouze výrobci a dovozci kopírovacích zařízení a nenahraných nosičů. Z logiky věci budou muset být poplatky zavedeny i vůči dalšímu širokému spektru souvisejících poskytovatelů služeb jako jsou například poskytovatelé telekomunikačních služeb, kterými jsou přenášena autorská díla. Pokud by však tato situace nastala, autorské odměny by se prudce rozšířily, a to by způsobilo vážné nebezpečí zpětné reakce, která by se v konečné důsledku obrátila proti majitelům autorských práv, stejně jako proti blahu spotřebitelů“).

Dále Evropská Komise uvádí: „Copyright levies were born in the analogue environment and were applied to dedicated equipment and devices which had a copying function only. This logic has been extended to the digital environment where equipment is no longer dedicated to a single function, such as copying, but is dual or multifunction. Examples are the personal computers, printers, and more recently mobile telephones“. (přel. „autorské poplatky vznikly v analogovém prostředí a byly aplikovány a určeny pro zařízení, které plnily pouze kopírovací funkci. Tento přístup byl rozšířen i pro digitální prostředí, v němž příslušná zařízení neplní pouze jedinou (kopírovací) funkci, ale současně mají funkcí více. Jako příklad slouží osobní počítače, tiskárny, nebo mobilní telefony“).

Přes shora uvedené z pohledu českého ústavního práva se zvolené řešení nejeví být v rozporu s předpisy vyšší právní síly (Ústavou, Listinou základních práv a svobod) a aktuální znění vyhlášky není podle názoru veřejného ochránce práv v rozporu s principy přiměřenosti nebo zákazu diskriminace. Ochránce však do budoucna bude kontrolovat, zda se vyhláška Ministerstva kultury v souvislosti se změnou socioekonomických podmínek nedostává do kolize s ústavními limity výkonu veřejné moci.

JUDr. Otakar M o t e j l

veřejný ochránce práv