Ještě než se pustíte do čtení článku, tak bych chtěl upozornit, že se jedná čistě o náš výklad tohoto zákona, není nikterak oficiální. Podobných výkladů můžete nalézt několik, jedním z nich je pro uživatele ještě horší výklad na Britských listech, nebo naopak mírnější výklad podaný ČTK. Tomu našemu byl podobný výklad v rozhlase minulý týden zástupcem Ministerstva financí (kým přesně a v jakém pořadu bohužel nevíme, tuto zprávu máme pouze zprostředkovanou). My jsme se snažili od pátku získat vyjádření, ale postupně jsme byli z Ministerstva financí přesměrováni na Ministerstvo informatiky a otamtud na Ministerstvo kultury. Zde jsme se konečně dozvěděli, že bude nejpozději zítra vydána tisková zpráva, která by měla situaci objasnit. Ještě důležitější než stanovisko Ministerstva kultury asi bude stanovisko Českého rozhlasu v příštím týdnu, protože si nechal zpracovat právní posudky a ty budou dostupné právě v příštím týdnu. Obojí si samozřejmě nenecháme pouze pro sebe.

Je PC způsobilé?

Nejprve se pojďme podívat na to, jaktože nyní se počítač považuje za rozhlasový přijímač. Ozřejmuje to druhý paragraf Zákona o rozhlasových a televizních poplatcích 348/2005 Sb. a v něm konkrétně první odstavec pro rozhlas:

Rozhlasový poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen „rozhlasový přijímač“). Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

Obdobně druhý odstavec pro televizi:

Televizní poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen „televizní přijímač“). Toto zařízení se považuje za televizní přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

Z této definice by se mohlo zdát, že je za přijímač považován pouze takový počítač, který je vybaven TV/FM kartou. Než se začnete radovat, tak je třeba si říci, že dnes můžete rádiové (a částečně i televizní) vysílání nalézt na Internetu a pak je tedy důležité, co všechno se považuje za televizní, resp. rozhlasové vysílání. To definuje zákon 231/2001 Sb., který v paragrafu 2, odstavci 1, písmenu a praví:

rozhlasovým a televizním vysíláním se rozumí prvotní šíření původních rozhlasových a televizních programů a teletextu, určených k příjmu veřejností v kódované nebo nekódované formě, prostřednictvím zemských vysílacích rádiových zařízení (dále jen "vysílač"), kabelových systémů a družic, a to analogově i digitálně,

Výše uvedená definice se může zdát pro Internet nedostatečná, jelikož Internet může být šířen například pomocí bezdrátu (WiFi). Problém je, že určitě lze nalézt alespoň kus „kabelových systémů“, které rozšiřují rádiový a televizní signál a ke kterým lze připojit regulérní PC se síťovou kartou.

Tím bychom tedy s obyčejným PC se síťovou kartou měli splněnu výše uvedenou podmínku, že musí být technicky způsobilé přijímat rozhlasové/televizní vysílání (dokonce ani nemusí mít síťovku, přeci přes sériový port se také dá připojit do sítě). Pak už stačí, aby PC obsahovalo zvukovou kartu a je tedy schopno takové vysílání reprodukovat. Tady si ještě všimněte, že toto vysílání může být prakticky v jakékoliv formě, klidně může být streamováno ve zkomprimované podobě.

A nyní se ještě vrátíme k „individuálně volitelné reprodukci“. To má vyjadřovat, že si každý člověk individuálně může zvolit, který televizní program, či rozhlasovou stanici bude poslouchat. U rádia je to celkem jasné, protože na Internetu dnes vysílají téměř všechna rádia a samotný Český rozhlas dokonce nabízí 17 různých stanic! Tam tedy tato podmínka je naplněna a v případě rozhlasu tedy jde z hlediska zákona o naprosto regulérní a vlastně identické vysílání k běžnému způsobu.

To u televize naštěstí neplatí. Kompletní televizní vysílání na Internetu nenabízí žádná ze tří celoplošných televizí, pouze v případě České televize je na Internetu vysílán program ČT24. To tedy nenaplňuje podmínku „individuálně volitelné reprodukci“, protože si prostě není z čeho volit. Naštěstí nákup zahraničních filmů a pořadů je zpravidla svázán s omezením na region, takže v nějaké dohledné době to na kompletní vysílání televizí po Internetu nevypadá (a tudíž ani vybírání poplatků za každé PC se síťovou, video a zvukovou kartou).

Kolik tedy platit?

Nový zákon mění i výši poplatků, které zvednul z dosavadních 37 na 45 Kč u rozhlasu a ze 75 na 100 u televize.

Na faktu, že domácnosti platí jeden poplatek za televize/rádia, až už mají televizí/rádií kolik chtějí, se nic nemění. Nově však neplatí, že poplatníkem je ten, kdo přístroj vlastní, ale ten, kdo jej užívá. Naprosto jasně to osvětluje paragraf 3:

Nezapomeňte tedy ani na rádia, televize a případně celé počítače v dopravních prostředcích.

To tedy byly domácnosti, ty jsou na tom téměř stejně jako doposud. U firem je ovšem změna tragická. Firmy a podnikatelé (tedy podnikající soukromé osoby) musí totiž platit poplatek za každé zařízení, které je technicky způsobilé. Jinak řečeno, firmy a podnikatelé dnes musí platit Českému rozhlasu 45 Kč za měsíc za každý počítač, který má zvukovku. Vemte si nikterak výjimečnou firmu se 100 počítači a máte hned „poplatek“ 54 000 Kč za rok! A teď si ještě představte prakticky každoměsíční hlášení o změně počtu stanic...

Dovedeme to tedy dál, pokusíme se spočítat, kolik si může vydělat touto změnou Český rozhlas. U nás se ročně prodá 350 až 400 tisíc počítačů (včetně notebooků) a z nich dle našeho odhadu je 200 až 300 tisíc dodáno do firemního sektoru. Počítejme, že průměrná životnost počítačů ve firmách je minimálně tři roky, takže ve firmách bude aktivních minimálně 600 tisíc počítačů. Z těchto počítačů se bude muset každý měsíc platit poplatek 45 Kč, takže ročně to ze všech počítačů činí minimálně 324 miliónů korun pro Český rozhlas (vzhledem k tomu, že však odhaduji počet aktivních počítačů ve firmách spíše kolem jednoho miliónu, tak by to pro ČR činilo zhruba půl miliardy). Pokud by nakonec byl správným výkladem i poplatek České televizi za každý počítač se zvukovou kartou, pak by to pro ni znamenalo příjem 480 miliónů (resp. reálněji něco kolem miliardy)!

Můžeme být nějak kontrolováni?

Na vymáhání poplatků se v novém zákoně zákonodárci také zaměřili. A to opravdu výrazně. První věcí je, že se předpokládá, že co odběratel elektrické energie, to poplatník. Český rozhlas a Česká televize (resp. jimi pověřené organizace) jsou oprávněny od elektrárenských společností vyžadovat informace o odběratelích elektrické energie. Popisuje to paragraf 8 odstavec 10:

Provozovatel distribuční soustavy je povinen na požádání sdělit provozovateli vysílání ze zákona, se kterými odběrateli uzavřel smlouvu o dodávce elektřiny. Provozovatel distribuční soustavy předá do 30 dnů ode dne doručení žádosti vedle adresy odběrného místa následující údaje: jméno, popřípadě jména a příjmení, datum narození a adresu trvalého pobytu, u cizinců popřípadě dlouhodobého pobytu odběratele, který je fyzickou osobou, jméno, příjmení, popřípadě obchodní firmu, místo podnikání a identifikační číslo odběratele, který je fyzickou osobou, která je podnikatelem, obchodní firmu nebo název, právní formu, sídlo a identifikační číslo odběratele, který je právnickou osobou, název, sídlo a identifikační číslo odběratele, který je organizační složkou státu nebo územního samosprávného celku. Provozovatel distribuční soustavy je oprávněn požadovat po provozovateli vysílání ze zákona úhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v přímé souvislosti se splněním jeho žádosti. Provozovatel vysílání ze zákona může takto získané údaje užít pouze za účelem a způsobem uvedeným v odstavci 9.

Tato evidence ovšem není samoúčelná, automaticky se totiž předpokládá, že co odběratel elektrické energie, to poplatník televizního i rádiového signálu. Krásně to ilustruje paragraf 3 odstavec 4:

Jestliže je fyzická osoba nebo právnická osoba, která není přihlášena v evidenci poplatníků rozhlasového poplatku nebo v evidenci poplatníků televizního poplatku, odběratelem elektřiny připojeným k distribuční soustavě, považuje se za poplatníka rozhlasového a televizního poplatku s povinností platit, pokud Českému rozhlasu nebo České televizi (dále jen „provozovatel vysílání ze zákona“) po jejich písemné výzvě neoznámí písemným čestným prohlášením opak, a to s účinností od marného uplynutí lhůty 30 dnů ode dne doručení této výzvy. Součástí výzvy musí být poučení o následcích neprokázání opaku v takto stanovené lhůtě.

Toto je naprosto jasný příklad presumpce viny a je si toho vědoma i poslanecká sněmovna, v jejíž důvodové zprávě lze nalézt:

Především je však přenesení důkazního břemene na poplatníka vlastní právní úpravě všech ostatních daní a poplatků, kde platí striktní pravidlo § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků (zák. č. 337/1992 Sb.), které stanoví, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl vyzván. Protože se vztah mezi poplatníkem a provozovatelem vysílání, popřípadě pověřenou osobou neřídí zákonem o správě daní a poplatků, je nezbytné alespoň formou navrhovanou v odstavci 4 umožnit dostatečnou vymahatelnost poplatkové povinnosti. Vazba na připojení k distribuční soustavě elektrické energie je zvolena proto, že odběr elektřiny vytváří většinou předpoklad pro provoz rozhlasových a televizních přijímačů a penetrace je dnes natolik velká, že až na výjimky platí pravidlo, kdo odebírá elektřinu, ten má rozhlas a televizi, což je v poslední době dáno také dramatickým poklesem ceny některých typů přijímačů. Tato vazba se tak jeví přiměřená, když zužuje okruh osob s důkazní povinností. Pro výjimečné případy odběratelů elektřiny bez rozhlasových či televizních přijímačů je pak otevřen prostor pro prokázání opaku např. účastnickou či svědeckou výpovědí apod.

Všimněte si, že i sami poslanci placení koncesionářských poplatků de-facto považují za další daň!

Jaké jsou sankce?

Sami jste povinni vždy do 15 dnů oznámit jakoukoliv změnu, která pro vás ohledně placení nastává. V případě domácností tedy to, že se stáváte, resp. přestáváte být poplatníkem, u firmy zpravidla změnu počtu přijímačů.

Neučiníte-li tak, pak samozřejmě jste povinni doplatit vzniklý dluh na poplatcích a mimo to má právo po vás Český rozhlas, resp. Česká televize požadovat přirážku. V případě, že se zapomenete odhlásit, činí tato přirážka 1 000 Kč, v opačných případech 5 000 Kč u rozhlasu a 10 000 Kč u televize.

Jak z toho ven?

Pro drtivou většinu domácností asi není současná úprava problém, jelikož platily (nebo alespoň měly platit) za rozhlas, tedy zahrnutí PC mezi rozhlasové přijímače není nic tragického. Pokud jste však rozhlasové, či televizní vysílání neplatili, připravte se, že dostanete od Českého rozhlasu a z České televize dopis, ve kterém vás vyzvou k placení. Pokud opravdu žádné zařízení k reprodukci nemáte, pak jim musíte do 30 dnů tuto skutečnost oznámit, jinak se automaticky poplatníkem stanete.

V případě podnikatelů a firem je to složitější. Tam je nutné evidovat přesné počty zařízení, které jsou schopny reprodukovat rozhlasové, resp. televizní vysílání. Při tom se nesmí zapomenout na počítače se zvukovou kartou, notebooky a například autorádia. Navíc je třeba veškeré změny hlásit do 15 dnů, takže velké firmy, které nakupují nový hardware prakticky neustále, budou muset „podávat hlášení“ klidně i dvakrát měsíčně.

Pro firmy je asi jediná úniková cesta: kupovat počítače bez zvukových karet. Bohužel, v dnešní době to je téměř nerealizovatelná záležitost, protože prakticky každý počítač obsahuje integrovanou zvukovou kartu na základní desce. Pokud se však sami zbavíte zvukovky v počítači, tak patrně budete mít smůlu, protože v zákoně se hovoří:

Rozhlasový poplatek se platí ze zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového vysílání bez ohledu na způsob příjmu (dále jen „rozhlasový přijímač“). Toto zařízení se považuje za rozhlasový přijímač i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu.

Čili, pokud počítač jednou zvukovou kartu měl a vy si ho přestavíte k jinému účelu (tj. k tomu, který je pro PC typický), tak máte stejně smůlu. Museli byste si koupit počítač již bez zvukové karty.

Napadá mne jediná možná varianta, která jednak nebude dělat problémy z hlediska programů a operačních systémů, ale na straně druhé uspokojí úřednického ducha. Musel by se najit nějaký výrobce počítačů, který by nabízel hotové počítače s odpájenými audio výstupy ze základní desky. Ale, je to normální?