Sony víceméně v tichosti odhalila emulátor pro Playstation 4 (zatím je dostupný jen pro vybrané partnery, testery a redakce), díky němuž je možné na aktuální verzi konzole pouštět hry z legendární Playstation 2. Spekulace o zpětné kompatibilitě s Playstation 3 Sony nedávno rozprášila, ale nakonec došlo alespoň na starší generaci, což má zajisté také něco do sebe. Řada starých her může vyvolat vzpomínky, nostalgii a přináší s sebou i trochu jiný typ zábavy, než současné tituly, které se často snaží oslovit masy a ne vždy způsobem, který by byl ku prospěchu věci. Zkrátka lze připustit, že kompatibilita s Playstation 2 může být pro řadu hráčů zajímavější než hypotetická kompatibilita s Playstation 3 - to je zcela subjektivní věc, takže si odpustím hodnocení, zda uživatelům protentokrát více nabídl Microsoft (nabízí hry z Xboxu 360 pro Xbox One), nebo Sony.

Nebudu hodnotit ani to, jak se na ovládání her může podepsat o dvě generace novější ovladač nebo u kterých her má emulace smysl a u kterých ne - to přenechávám speciálním herním webům. Tentokrát se podíváme, jak dopadla grafika a co zpětná kompatibilita znamená z hlediska výkonu a kvality obrazu.

V první řadě si musíme uvědomit, že grafický hardware Playstation 4 a Playstation 2 se neliší jen výkonem, ani (jen) výkonem a podporovanými technologiemi. Jde o zcela jinou architekturu, jejíž jednotlivé prvky jsou zcela jinak vyvážené. Playstation 2 byl vydaný v roce 2000, což je doba, kdy i v PC sféře figurovaly grafické čipy, jejichž výkon (v dobových hrách) stál na počtu texturovacích jednotek a počtu ROP (respektive pipeline, které byly zakončené ROP). Teprve po nástupu DirectX 9 v roce 2002 se pro mnohé grafické efekty začaly výrazněji používat aritmeticko-logické jednotky (dnes stream-procesory), které nabízely nejen širší flexibilitu, ale často i nižší dopady na výkon, než když se obdobně vypadající efekt realizoval prostřednictvím texturovacích jednotek a ROP. Vývojáři čím dál více používali aritmeticko-logické jednotky (ALU-intenzivní „pixel shadery“) a výrobci hardwaru byli motivovaní počet těchto jednotek zvyšovat rychleji než v případě texturovacích jednotek a ROP.

Playstation 2 obsahovala GPU s 16 pixel pipeline běžící na ~150 MHz, které disponovalo 2560bit paměťovou sběrnicí rozdělenou na tři segmenty (1024bit čtení, 1024bit zápis, 512bit čtení/zápis) připojující 4MB integrovanou EDRAM. Celková datová propustnost dostupná grafickému jádru dosahovala 48 GB/s, přítomné byly z dnešního pohledu atypicky vyvážené ROP

I když tedy aritmetický výkon grafických čipů vzrostl za posledních 15 let v řádu stonásobků, je to z hlediska běhu tehdejších her na současném hardwaru naprosto nepodstatné, protože nejde o hardwarové prostředky, ze kterých by staré hry dokázaly přímo profitovat. Ty vyžadovaly texturovací a rasterizační výkon, který tak dramaticky nestoupl. Pokud v případě grafického čipu Playstation hovoříme o 16 ROP a dnešní high-end nabízí 64-96 ROP jednotek, je zřejmé, že v tomto ohledu k nijak výraznému rozdílu nedošlo (ROP PS2 nelze se současnými příliš srovnávat, byly nejen odlišně hardwarově vybavené, ale hlavně zcela jinak vyvážené a to i ve srovnání se soudobými grafickými čipy pro PC - pro ilustraci, že nejde o papírový rozdíl v řádu stonásobků výkonu, to ale stačí).

Podobné je to i s počtem texturovacích jednotek, který stoupal sice o něco rychleji než počet ROP, ale opět ne v řádu stonásobků. I když je zřejmé, že na novějším hardwaru při vhodném emulátoru poběží staré hry lépe, protože v žádném ohledu není jeho výkon nižší, je třeba mít na paměti, že nárůst výkonu bude limitován tím prvkem, který byl posílen nejméně, což bude patrně výkon rasterizační / ROP a jemu odpovídající datová propustnost. Stream-procesory budou pravděpodobně vytížené minimálně, patrně pro typy operací, které původní GPU podporovalo fixně, zatímco v průběhu let byly přesunuty na unifikované jádro. Rozdílů mezi architekturami je mnohem více, čip původní Playstation 4 obsahoval rychlou EDRAM s 2560bit sběrnicí v kombinaci s pomalou, ale kapacitně větší RAM (tedy koncept bližší současnému Xbox One), naproti tomu GPU Playstation 4 má paměťový systém koncipovaný spíše jako PC.

Rozdíl v rozlišení a anti-aliasingu - pro lepší zřetelnost rozklikněte na plné rozlišení, pro ještě lepší názornost
(v pohybu je rozdíl větší) zkuste níže uvedené video

Přes všechny rozdíly v architektuře zbylo pro emulaci dost výkonu na plošně čtyřnásobné zvýšení rozlišení. Zatímco většina her pro Playstation 2 běžela v 512×448 nebo 640×448, na Playstation 4 je použito 1292×896. V případě potřeby (FullHD televizoru ap.) je na 1920×1080 použit upscaling (interpolované zvětšení). Krom výrazně vyššího rozlišení došlo i na anti-aliasing, který nevypadá vůbec špatně, takže při scénách s kontrastními hranami působí hry na Playstation 4 nesrovnatelně příjemněji, nekostičkatě.

Emulátor patrně některé efekty zpracovává trochu jinak, například voda vypadá lépe (možná je v plné kvalitě vykreslována do větší vzdálenosti než tomu bylo na Playstation 2) a určité změny lze pozorovat i ve filtraci textur, ale tam není situace tak jednoznačná. Textury jsou samozřejmě problém už obecně. Textura, která mohla vypadat akceptovatelně v rozlišení 512×448 na 15-20 let starém televizoru s omezenou úhlopříčkou a CRT technologií, může jen těžko vypadat dobře po roztažení na FullHD obrazovku dnešních televizí se 120-160cm úhlopříčkou. Při přímém srovnání vykreslování na obou konzolích se jednou zdá, že je filtrace textur lepší na jedné, jindy na druhé. To už může souviset i s odlišnou architekturou texturovacích jednotek a filtru, který používají.

Doporučujeme přepnout přehrávání na Youtube a přehrávat v 1080p60 na celé obrazovce, aby byly patrné rozdíly
v rozlišení. Pokud vás zajímá hlavně dopad vyššího rozlišení a anti-aliasingu, posuňte se na cca 1:20
(scéna s červenobílým letounem)

I při 4× vyšším rozlišení, anti-aliasingu a sem-tam lepších efektech (mluvíme o zlepšeních, která je možná implementovat skutečnou emulací - do her jako takových nebylo zasahováno!) nabízí Playstation 4 navíc stabilnější framerate. Video níže nabízí srovnání, z něhož je patrné, že s vertikální synchronizací FPS Playstation 2 při jakékoli náročnější scéně padají na 30 FPS a jen občas vyskočí na 60 FPS, zatímco na Playstation 4 drží na 60 FPS a jen občas klesnou na 30 FPS. Nechybí ani testy bez vertikální synchronizace, ale v praxi prý bez ní příliš hrát nelze - lámání obrazu (tearing) je na nových velkých LCD obrazovkách prý výrazně znatelnější než na starých CRT televizorech a ruší.

Závěrem druhé video, které ilustruje výkonnostní rozdíly: