V poslední době se v celé řadě médií objevují články na módní témata ala "vypalování hudebních cd" a "stahovaní mp3 z internetu". Naprostá většina těchto elaborátů obsahuje zásadně chybná sdělení typu "legální vlastník originálního hudebního nosiče si může pro sebe zhotovit kopii" nebo "stahování hudby ve formátu mp3 z různých internetových serverů je pirátství" a podobné nesmysly.

Pravda je taková, že muziku si pro svou osobní potřebu může zkopírovat doslova kdokoliv z nás a taktéž odkudkoliv. Zdrojem může být například CD, LP, MC, hudební server, rádio, televize, zpívající soused, atak dále. Každý může samozřejmě kopírovat na cokoliv svého na kazetu, na harddisk, na CD-ROM, ... tedy slangově - nahrávat, stahovat, vypalovat, ....

U hudby totiž platí, viz. následná citace § 15 autorského zákona, že pro svou osobní potřebu si mohu - aniž bych potřeboval svolení kohokoliv - pořídit kopii autorsky chráněného díla a autorský zákon přitom vůbec neomezuje toto právo na takzvané legální vlastníky originálu a už vůbec neukládá uživateli (tomu kdo si pro svou osobní potřebu hudbu kopíruje) sebemenší povinnost zkoumat, jak je na tom po právní stránce zdroj, z něhož hudbu kopíruje!

Slíbená citace související části § 15 autorského zákona zní: "Autorovo svolení k užití díla nepotřebuje a odměnu není povinen poskytnou, kdo a) zhotoví rozmnoženinu nebo napodobeninu uveřejněného díla pro svou osobní potřebu, ..." konec citátu.

Oprávněné subjekty autorského práva samozřejmě nepřicházejí zkrátka, své nároky na odměnu - za záznamy pořizované pro osobní potřebu paušálně uplatňují například u výrobců a dovozců nenahraných nosičů (audio+video kazet, částečně u CD-R, a CD-RW, atd.) viz. §13 autorského zákona. Jinými slovy, do prodejní ceny každého nenahraného nosiče je již zahrnuta určitá paušální náhrada pro autory, interprety, výrobce.

Poznámka: to, že náhrady nelze z principiálních důvodů uplatňovat u nosičů (CD-R, CD-RW, harddisk, apod.) určených primárně pro záznam počítačových dat (na které se však v praxi často kopíruje muzika a ne data) není samozřejmě starost uživatelů, těm to může být naprosto jedno, jestli v ceně média na které si kopírují muziku je anebo není nějaký poplatek. Jejich práva pořizovat si kopie hudebních děl pro svou osobní potřebu tím nejsou nijak dotčena.

Takže, vážení hudební přátele. Palte, kopírujte a stahujte si doma a pro sebe o sto šest vše, co se vám z hudby líbí. A nebuďte nervózní z pocitu, že konáte něco nelegálního a jste piráty. Nic takového, děláte jen to, na co máte jednoznačný a nezpochybnitelný právní nárok.

Avšak pozor! Aby kopie mohla být uznána za kopii pro osobní potřebu, musí si ji zhotovit svými silami sám ten, pro jehož osobní potřebu má sloužit. Institut "kopie pro osobní potřebu" se tedy nevztahuje na případy, kdy si uživatel dá takovou kopii zhotovit někým jiným, ať již za úplatu, či bezúplatně.

Je tedy jasné, že takzvaná vypalovací centra, kde vám vypálí, zkopírují na CD-R cokoliv si přinesete, musí pracovat na jiné bázi než na "kopírování pro osobní potřebu zákazníků". Na jaké, to je otázka na další samostatné téma. Navíc jsem názoru, že když někdo vypaluje na kšeft, ať se sám postará o to aby měl vše právně ošetřeno.

Já mohu poradit hudebním fandům jediné, kupte si vlastní CD-R(W) vypalovačku domů, shánějte svou oblíbenou muziku kde se dá - například v místním CD klubu a palte si pro svou osobní potřebu o sto šest. A hlavně poslouchejte muziku co ucho unese. O to přeci hlavně jde, ne?

Jaromír Merhaut, Zlín (Za živnostenské společenstvo prodejců zvukových snímků)