Diit.cz - Novinky a informace o hardware, software a internetu

TÉMA - Raketoplány #1: První raketové kluzáky, známé i neznámé prototypy

Pod pojmem raketoplán si většina lidí vybaví americký Space Shuttle. Ve skutečnosti ale přišli konstruktéři s celou řadou různých typů raketoplánů neboli raketových letounů. Některé nich zůstaly na papíře, u jiných vznikly různé prototypy a nemálo z nich se také dočkalo plné realizace. V dnešním první díle si představíme ty vůbec první – raketové kluzáky.

"Torpedo-Plane" Pedra Pauleta

S myšlenkou jakéhosi raketového letounu přišel zřejmě jako první už v roce 1902 u nás málo známý peruánský vynálezce Pedro Paulet (1874 – 1945). Oproti pozdějším německým a sovětským konstruktérům se ovšem nepustil ani experimentálně do jeho stavby a jeho jméno známe především jako údajného prvního tvůrce kapalinového raketového motoru. Popisovat návrh letounu (viz obrázek) z technického hlediska nemá příliš velký smysl. Více než o cokoliv jiného se jednalo o představu prostředku, který by snad někdy v budoucnu mohl letem ve velkých výškách přepravovat menší posádku mezi vzdálenými městy. Z toho důvodu navrhoval využití raketových motorů, což jej přivedlo i k myšlence kosmických letů s člověkem.

Kresba jakéhosi raketoplánu Pedra Pauleta z roku 1902

Na kosmické lety ale bylo ještě brzy. Rakety v té době dosahovaly maximálního výškového dostupu řádově několika kilometrů a první kapalinovou raketu vypustil Robert Goddard až v roce 1926. Všechny tehdejší raketové pokusy byly doménou buď nadšenců a zejména o něco později vojáků.

Raketová kachna Lipisch Ente

Úplně prvním raketovým letounem byl vlastně raketový kluzák známý jako Lipisch Ente (přičemž Lipisch je příjmení konstruktéra a Ente znamená v překladu kachna). Za ním stejně jako za řadou dalších pokusných prostředků poháněných raketami stojí trojice dnes již ikonických postav německé raketové techniky 20. let – Fritz von Opel (4. 5. 1899 – 8. 4. 1971), Max Valier (9. 2. 1895 – 17. 5. 1930) a Friedrich Wilhelm Sander (25. 8. 1885 – 15. 9. 1938). Na kluzák známého konstruktéra Alexandra Lipische nainstalovali dvojici prachových raketových motorů s tahem po 192 N a našli dostatek odvahy jej ještě bez zraků veřejnosti vyzkoušet na svazích hory Wasserkuppe.

Nově postavený raketový kluzák Lipisch Ente v muzeu

První pokus o raketový let byl údajně neúspěšný – k vyhoření raketových motorů mělo dojít ještě na zemi. Pokus datovaný na 11. června 1928 ale už úspěšný byl. Kluzák se pomocí navijáku dostal do vzduchu a pilot Fritz Stammer postupně zažehl raketové motory, přičemž ulétl 1,5 km a úspěšně přistál. Nadšeni úspěchem se přítomní rozhodli pro zopakování letu, ale tentokráte se zažehnutí obou motorů zároveň. Krátce na to však mělo dojít k výbuchu jednoho z motorů a pilot byl donucen přistát a urychleně opustit letoun, než jej pohltily plameny.

První raketový letoun Opel RAK.1

Přesto se Fritz von Opel a Friedrich Sander s pomocí konstruktéra Juliuse Hatryho pustili do zcela nového raketového kluzáku vlastní konstrukce, kterého známe pod názvem Opel RAK.1 (nebo Opel RAK.3, Opel-Hatry RAK.1, či Opel-Sander RAK.1). Ten už pohánělo šestnáct prachových raketových motorů, které se zažehovaly ještě na startovací kolejnici. A právě kvůli samostatnému způsobu startu a faktu, že byl od počátku navrhován jako raketový letoun bývá často označován za historicky vůbec první raketový letoun, i když prvním letounem s raketovým motorem byl Lipisch Ente.

V roce 1929 měli konstruktéři uskutečnit s raketovým letounem Opel RAK.1 několik testů, z nichž tím nejvýznamnějším byl let z 30. září ve Franfurktu nad Mohanem. Do kokpitu se toho dne posadil sám Fritz von Opel a raketový let podnikl před zraky široké veřejnosti. Navzdory problémům s raketovými motory vyvázl z letounu se štěstím bez větších zranění a byl odměněn bouřlivým potleskem.

Raketový kluzák Opel RAK.1 za letu

Krom raketových letounů postavili dotyční v letech 1928 a 1929 také celou řadu raketových vozů, s nimiž uskutečnili řadu jízd. Postupně se u nich také zvyšovala rychlost a zatímco RAK.1 dosahoval rychlosti 75 km/hod, RAK.2 už 230 km a RAK.3 umístění už na železničním podvozku pak dosáhl rychlosti dokonce 254 km/hod (podle některých zdrojů dokonce 293 km/hod).

Po spojení automobilky Opel s americkým General Motors ovšem ztratil Fritz von Opel podporu pro stavbu svých raketových prostředků a další už nevznikly. Max Valier zemřel při explozi vlastního raketového motoru už v roce 1930. Ani Frindrich Sander se nedožil rozvoje raketové techniky a počátků kosmonautiky. Byl zatčen a v roce 1938 zemřel v nacistickém lágru. Jen Fritz von Open zemřel ve věku 71 let v roce 1971 ve Švýcarsku.

Sovětské raketové kluzáky BICh-1 a RP-318

Druhou zemí, kde vznikaly první raketové letouny, byl Sovětský svaz. V něm myšlenkou využití raketoplánů v kosmických letech začal zabývat konstruktér Fridrich Arturovič Canděr, který už v roce 1924 popisoval přednosti raketoplánu pro přistání po návratu atmosférou – tedy z kosmu. Jako zakládající člen skupiny GIRD (Grupa Izučenija Reaktivnogo Dviženija) zahájil práce na skutečných raketových letounech, které měly být od počátku poháněny raketovými motory na kapalné pohonné látky. V práci pak pokračoval i po spojení organizací GIRD s GLD, z nichž vznikla RNII (Reaktivnyj naučno-issledovatelskij institut).

Ještě předtím navrhoval raketový motor OR-2 spalující směs kapalného kyslíku a benzínu pro raketový kluzák BICh-1. S raketovým motorem ale nikdy neletěl. Při pozemních zkouškách se totiž měly projevovat nestability hoření. V březnu navíc v pouhých 45 letech Canděr zemřel při cestě do lázní nakažený tyfem.

Sergej Pavlovič Koroljov, o mnoho let později známý jako Hlavní konstruktér, se údajně podílel už raketovém kluzáku BICh-1, ale nepokračoval v něm. Na místo toho ale zahájil práce na raketovém kluzáku RP-318 s využitím vlastní konstrukce z kluzáku SK-9 (SK = Sergej Koroljov). Na raketovém motoru ORM-65 spalujícím tentokráte kombinaci kerosinu a kyseliny dusičné pracoval taktéž v budoucnu známý konstruktér Valentin Gluško. V roce 1938 přišla bohužel další vlna stalinských čistek, která sebou stáhla Gluška i Koroljova, který nakonec na nějakou dobu skončil i v gulagu.

Raketový kluzák RP-318

Na raketovém kluzáku RP-318 nicméně pracovali další konstruktéři, kteří jej dokončili a připravili dokonce k prvnímu startu. K němu nakonec došlo 28. února 1940 za pomocí vlečného letounu, který dostal raketový kluzák do výšky zhruba 2 800 m. Po oddělení pak jeho pilot Fedorov zažehl raketový motor a během několika sekund dosáhl rychlosti 140 km/hod a vystoupal do výšky 2 900 m, než přistál. Poté měly proběhnout snad ještě dva lety, ale to bylo vše. Konstrukce letounu neumožňovala zvyšování výkonu a konstruktéři se soustředili na implementace motorů do stíhacích letounů – k dosazení většího výškového dostupu.

Kalininovo raketové samokřídlo

S raketovým motorem pravděpodobně počítal také konstruktér Kalinin do svého projektu samokřídla K-15. O něm toho bohužel víme velmi málo, byť se alespoň dochovala uvažovaná podoba letounu a snad známe i předpokládaný účel, kterým mělo být napadání nepřátelských bombardérů. Celý projekt ovšem kvůli zavraždění konstruktéra v rámci stalinských čistek nikdy nevzešel z rýsovacích prken…

Diskuse ke článku TÉMA - Raketoplány #1: První raketové kluzáky, známé i neznámé prototypy

Pondělí, 28 Leden 2019 - 22:34 | Gaunter | Ten Stalin mal veľmi zaujímavé metódy odmeňovania...
Pondělí, 28 Leden 2019 - 19:15 | corwin78 | Pěkný článek, těším se na pokračování.
Pondělí, 28 Leden 2019 - 16:27 | Pety | Ano, ve formě ohňostroje.
Pondělí, 28 Leden 2019 - 15:03 | VŠK | Nebyly první skutečné raketové motory (parou...

Zobrazit diskusi